Say Word

Příjezd

Celou cestu jsem nepřítomně zírala z okna vozu s hudbou, která mi hrála do uší. S matkou jsem nepromluvila ani slovo, chtěla jsem, aby věděla, že jsem na ni ještě stále kvůli tomu počítači naštvaná.

Sjela jsem po sedačce spolujezdce níž, snad jako bych nechtěla, aby mě bylo z venku vidět. Ano, matka právě míjela ceduli s nápisem, Vítejte v Beacon Hills. Moc dobře jsem věděla, že každou chvíli bude následovat prudké dupnutí na brzdu a něžný polibek mezi mojí matkou a Rickem, který se k ní nakloní do otevřeného okýnka. Už jen nad touto představou mi v žaludku prapodivně zaskučelo.

Prudce jsem tiskla oční víčka k sobě, stalo se přesně tak, jak jsem očekávala. Tohle bylo více než trapné a ponižující, tedy pro moji osobu. Zdálo se totiž, že těm dvěma je všechno úplně jedno. Jako dva puberťáci, uchechtla jsem se v duchu a vytáhla si z uší sluchátka. Otevřela jsem dveře a vystoupila.

Pohled jsem měla upřený na světlounce zelený dům přede mnou. Zkoumala jsem každý jeho tvar, už jen ta barva mi přišla zvláštní. Tak nějak automaticky jsem si strčila mobil i se sluchátky do zadní kapsy u kalhot. Stále jsem koukala na dům, všimla jsem si, že na verandě jsou naše krabice. Nechápala jsem, jak sem mohly dorazit dříve než my.

Z toku mých myšlenek mě přerušil mužský hlas. „Scar, rád tě zase vidím," dříve než jsem se stačila rozkoukat za hlasem, mířil ke mně Rick a než jsem se nadála, byla jsem lapena do jeho medvědího obětí. Na tvář mi ještě stačil vtisknout pusu.

„Taky tě ráda vidím, Ricku," rozpačitě jsem se pousmála a odtáhla se od něj. Zabloudila jsem pohledem k matce, která stála kousek ode mě. Hodila po mě nasupený pohled, který říkal, že to si ještě vyřídíme.

„Tak dámy, vaše krabice s důležitými věcmi jsem vám donesl do pokoje. Budu rád, když si půjdete vybalit a ostatní necháte na mě," mile se usmál na matku a poté i na mě. Chabě jsem se mu pokusila úsměv oplatit, alespoň jsem se pokusila.

Se sklopenou hlavou jsem se vydala k domu. Připadala jsem si jako tele, které šlo právě na porážku. „Hej," zastavila mě matka jedním slovem, ještě před schody, které vedly na verandu. Otočila jsem se k ní. Bylo to snad poprvé, co jsem na její tváři viděla tento soucitný pohled. „Vím, že je to pro tebe těžké, ale věř mi, budeme se tu mít dobře," dlaní mi přejela po vlasech a jeden jejich pramen si natočila na prst, „jestli chceš, běž si zaběhat, nebo to tu nějak prozkoumat, já za tebe zatím něco vybalím, dobře?" Ustaraně se na mě podívala.

Posmutněle jsem na ni kývla. Vtiskla mi polibek na temeno hlavy, „zvykneš si, bude to dobré, zlatíčko," nezbývalo mi nic jiného než pokorně souhlasit. Co už jsem mohla nyní dělat? Oproti své mámě jsem byla malým pánem.

Na nic jsem nečekala a její nabídky využila. Mobil jsem vytáhla ze zadní kapsy a sluchátka si umístila do uší, ještě jsem pustila hudbu a vyrazila prozkoumat okolí. Různě jsem se proplétala ulicemi, až jsem narazila pravděpodobně na konec městečka, jelikož dál vedla už jen cesta do lesa.

Pokrčila jsem rameny, buď jsem se mohla během dvaceti minut zase vrátit zpět a začít vybalovat, nebo si trošku zaběhat v lese. Jelikož se mi moc nezamlouvala první varianta, pustila jsem hudbu o něco hlasitěji a poklusem se rozběhla po písčité skoro až kamenité cestičce.

Neběžela jsem nějak rychle nebo s vypětím sil. V mírném poklusu jsem se ještě rozhlížela kolem sebe, zdálo se, že pro běhání toto místo bude docela vhodné. Mezi stromy jsem uviděla něco červeného, vybočila jsem proto z cesty a rozběhla se do kopce k onomu předmětu, který mě zaujal.

Na stromě byla pověšená červená fáborka, první co mě napadlo, bylo, že zde nějaký tábor hrál stopovačku. Pousmála jsem se nad tím a nechala červený kousek krepového papírů, aby mi projel dlaní. Už jsem se chystala rozběhnout se zpět na cestu, když mé oko opět něco spatřilo.

Tentokrát to nebyla fáborka, nýbrž dům a to docela velký, ale něco s ním nebylo v pořádku. Seběhla jsem dolů k němu a váhavými kroky se k němu přiblížila. Až teď jsem si všimla, co je s ním v nepořádku. Z velké části byl ohořelý a některé stěny popadané. Zatajila jsem dech, co se tu jen mohlo stát? Hlavou mi běžely nejrůznější scénáře. Ano slečno, ty jsi opravdu jednička, jsi tu sama v lese a přemýšlíš nad masovou vraždou, napomenula jsem se.

Chystala jsem se vrátit zpět, ale něco mě k tomu domu táhlo. Chtěla jsem vědět, jak to s ním vlastně bylo a co se tu stalo. Přistoupila jsem ještě o kousek blíž. Zaujaly mě dveře, které nebyly skoro vůbec ohořelé, ba dokonce vypadaly, jako by je někdo vyměnil. Tento fakt mi začal vrtat v hlavě.

Přeci jen jsem neodolala a posadila se na schody u domu. Rozhodně jsem se chtěla podívat dál, ale kdyby tu jen náhodou někdo šel, nemohl by mi přeci vynadat, když jsem se unavila při běhu a na chvíli se tu posadila. Začala jsem se rozhlížet všude kolem, nad hlavu, za sebe, ale stále jsem pohledem sklouzávala ke dveřím. Tolik jsem je chtěla otevřít a zjistit, co se za nimi skrývá.

V tom jsem ale prudce stočila pohled zpět k lesu. Čekala jsem nějakou osobu, ale nikdo tam nebyl. Připadala jsem si lehce paranoidní, ale strčila bych ruku do ohně za to, že jsem měla pocit, že mě někdo v tom lese sleduje. Raději jsem se proto postavila.

Poklusem jsem se vzdalovala od domu. Zastavila jsem u stromu s červeným fáborkem. Ještě jednou jsem se ohlédla na dům a poté na les kolem něj, zamračila jsem se. Možná bylo dobře, že jsem dovnitř nešla, kdo ví, co nebo koho bych tam našla. Možná nějaké bezdomovce nebo feťáky.

Zatřepala jsem hlavou, abych tuto myšlenku setřásla. Koukla jsem zpět na cestu a rozběhla se k ní. Hlavou mi stále vířily otázky. Zastavila jsem se uprostřed cesty a ohlédla se k malému kopci, za kterým byl skovaný onen spálený dům.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo vyzvánění mého mobilního telefonu. Zamručela jsem a vytáhla jej ze zadní kapsy kalhot. Mamka, objevil se nápis na telefonu, protočila jsem oči a stiskla zelené tlačítko. „Scarlet, kde jsi?" ozvalo se z druhého konce.

„Šla jsem prozkoumat okolí, tak jak si chtěla. Proč, děje se něco mami?" zeptala jsem se.

„Tak pojď domů, už je připravená večeře," toto byla poslední věta, kterou jsem v mobilu zaslechla, poté hovor matka ukončila. Podivila jsem se nad tím, ale nakonec jsem se poklusem vydala cestou zpět k domu, ve kterém jsme nyní žily. Budu si nejspíše muset trochu zvyknout na označení Domov...