Say Word

Smíšené pocity

Bosky jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou u stolu v Rickově pracovně. Nervózně jsem poslouchala všechno, co Rick s Leonardem říkali. „Okolo půlnoci mi ze stanice volali kvůli tělu, a během pěti minut mi poslali fotky," na stole před námi přistálo několik fotek, abychom si je mohli prohlédnout.

Iniciativně jsem je rozprostřela, abychom na každou fotku pořádně viděli. Ovšem ten pohled, který se mi naskytnul, se mi rozhodně nezamlouval. Upřímně, byla jsem velmi ráda, za to, že jsem ještě nesnídala. Kdysi bílé kachličky na záchodech byly zbarveny do červena. V kalužích krve, jako v knedlíčkové polévce, plavaly kusy vnitřností. Na zdi byla rozprsknutá nějaká podivná věc, která mi jen vzdáleně připomínala mozek. No a středem toho všeho byly podivné dva znaky. Jeden sestavený z ruky a nohy, ten druhý z trupu, utrhnuté hlavy, druhé ruky a nohy. Vrcholem toho všeho byly střeva visící z umyvadla. Tento pohled se nám na fotkách naskytnul hned z několika úhlů.

„Přibližuje se," ujal se slova Leonardo a přelétl nás letmým pohledem, než oči zabořil do fotek a rukama se opřel o stůl, „tělo našli ve vesnici ani ne hodinu na východ od Beacon Hills, musíme se na dnešek připravit," zamumlal a svraštěl obočí, když se jeho pohled zastavil u fotky se zvláštními znaky, které byly vytvořeny z části lidských těl. „V žádném případě nesmí svatební hostina proběhnout v restauraci," pokračoval dál a z jednoho šuplíku vytáhnul mapu a položil ji před nás, „musí se uskutečnit v zasedací místnosti radnice. Proč? Protože je ve středu města a o jakýchkoliv úmrtích se dozvíme dříve, než se cokoliv k radnici dostane a taky proto, že ve snaze chránit starostu je to skoro nedobytná pevnost," jak mluvil, postupně nám všechno i naznačoval na mapě. Nakonec zvednul hlavu a zamračeně se na mě podíval, v tu chvíli ve mně hrknulo, „Scarlet, na tobě bude, abys to mámě vysvětlila, jde tu především o bezpečnost všech pozvaných a především tvojí matky."

Se zatajeným dechem jsem na něj hleděla. To si snad dělá srandu! „Ale ona mě nebude poslouchat," namítla jsem chabě. Nakonec jsem nad tím zakroutila hlavou, „pokusím se," moc dobře jsem věděla, že je to pro bezpečí všech, ale matka to už měla celé naplánované a silně jsem pochybovala o tom, že bude chtít, abych do toho zasahovala. Ledaže... „Ricku domluv to prosím se starostou nebo s někým z radnice a rezervaci v restauraci zruš," zákeřně jsem se na něj usmála a on beze slova vzal mobil a odešel za dveře. Tohle byla jediná možnost, jak by to mohlo projít.

„Ty jí to neřekneš?" podivil se za mnou Roger.

Otočila jsem se k němu, „nope," pronesla jsem rozhodně.

„A můžu ti jít na pohřeb?" zakřenil se na mě.

„No jasně, alespoň někdo tam bude," zasmála jsem se. Moji pozornost upoutal Leonardo, který si odkašlal. Pokorně jsem sklopila hlavu, věděla jsem, že tento styl jednání se mu nelíbí, ale já bych se dneska neodvážila matce vzdorovat. „Co je to vlastně za znaky?" zeptala jsem se zvědavě a stálo mě poměrně hodně sil, abych ukazováček zabodla do fotografie na stole. Nutně jsem potřebovala změnit téma hovoru.

„Myslím si, že by se mělo jednat o něco ve smyslu ‚Už jdu' ale nejsem si tím plně jistý. Nicméně toto není jediný případ takovéto vraždy, s podobnou záležitostí se potýkali i v..." jeho hlas zmlknul, když se ve dveřích objevila zamračená tvář Ricka, který nás následně zavolal do obývacího pokoje.

K překvapení nás všech, jsme zjistili, že do našeho domu zavítaly dvě smečky. Jako opařená jsem zůstala hledět na Scotta, po jehož boku stál Derek. Za jejich zády jsem zaznamenala Isaaca, Ericu, Boyda, Maliu, k mojí nelibosti také Petera a ještě dva další, se kterými jsem se ještě pořádně neseznámila.