Say Word

Vidíš, co jsi vypustila?!

Budík řval na celé kolo, zatímco já si na uši pevně tisknula snad všechny polštáře, které jsem na posteli měla. Nejen, že jsem konečně zabrala až v pět hodin ráno, ale k tomu všemu mě ve spánku ještě provázely noční můry. Proto jsem byla teď natolik líná budík vypnout.

Najednou pokoj utichnul, oddechla jsem si, že mě konečně ten otravný budík nechá spát. Ovšem to, že budu moci spát dál, tak v tom jsem se trochu mýlila. S žuchnutím jsem se totiž ocitla na zemi. Poplašně jsem otevřela oči a mžourala kolem sebe, všimnula jsem si mužské postavy, která se tyčila kousek ode mě. Z úst se mi vydral přidušený výkřik. Zapřela jsem se do rukou i nohou, abych se od postavy mohla co nejvíce vzdálit, ale místo toho jsem se praštila do hlavy. Instinktivně jsem si na místo přitlačila ruku a zasyčela.

„Hele, koulíš se z postele fakt hezky, ale dole na tebe všichni čekaj," zamumlal muž a natáhnul ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Zmateně jsem se na něj podívala, kdo si sakra myslí, že je? Že mě může vyhazovat z postele, vždyť ho ani neznám. Pravděpodobně vycítil moji nejistotu, nebo si uvědomil, že se nepředstavil, ale znovu promluvil „v Rickově pracovně budeš mít prostor na tolik otázek, kolik ti jen víří hlavou, takže se zvedej a pojď," pobídnul mě.

Váhavě jsem vložila ruku do té jeho. Během chvíle jsem opět stála na nohou. Jeho pevný stisk, se kterým mě dostal na nohy, mi nebyl zrovna příjemný, po tom, co mi včera někdo pevně držel ruce za zády. Mírně jsem se otřásla.

Vzala jsem si ze židle u psacího stolu černé legíny a modré tílko. Aniž bych s mužem, který mě vzbudil, prohodila jediné slovo, odešla jsem ze svého pokoje rovnou do koupelny, kde jsem za sebou zamčela dveře.

Zastavila jsem se před zrcadlem, které bylo nad umyvadlem. Chvíli jsem se na sebe jen tak bezduše koukala, než jsem se konečně odhodlala k tomu, abych si vyčistila zuby a sčesala si vlasy do culíku. Naklonila jsem se blíže k zrcadlu a nadzvedla si horní ret, abych se mohla podívat na svůj špičák, poté jsem se upřeně zadívala do vlastních očí. Pořád jsem tomu včerejšku nemohla uvěřit. Nakonec jsem od zrcadla ustoupila a převlékla se do oblečení, které jsem si vzala z pokoje.

Odemknula jsem dveře od koupelny a vyšla na chodbu. Úlekem mi poskočilo srdce, když jsem si všimnula muže, opřeného o zeď. Pravděpodobně měl za úkol mě vzbudit a poté dovést do Rickovi pracovny, neboť když mě spatřil, narovnal se.

Snažila jsem se ho nevnímat. Přešla jsem až ke schodům, aniž bych mu věnovala jediný pohled. To pro něj ovšem nebyla zábrana, brzy šel po mém boku. Mezi lopatkami jsem ucítila jeho dotek. Zamručela jsem, připadala jsem si jako trestanec, kterého vedou na popravu. „Já vím, kudy se tam jde," obořila jsem se na něj, „žiju tady já nebo ty," zafuněla jsem.

Svých slov jsem ale hluboce zalitovala, když jsem v obývacím pokoji zaregistrovala pět dalších neznámých mužů a Ricka. „Měls pravdu, má opravdu ostrý jazýček," prohodil jeden z mužů s úsměvem k mému nevlastnímu otci.

Chtěla jsem krok ucouvnout, ale dlaň na mých lopatkách mi kladla takový odpor, že jsem stále zůstávala na místě. Zdálo se, že všichni si krátili čekání na mě koukáním na televizi a povídáním, neboť během chvilky jsme se všichni přesunuli k Rickovi do pracovny.

Společně s Rickem jsem šla jako poslední. Cítila jsem se trochu nesvá pod všemi těmi pohledy mužů. „Scarlet," oslovil mě můj nevlastní otec, „tohle je můj bratr Leonardo," ukázal na postaršího muže, „a tohle jsou jeho synové," pokynul směrem k pěti dalším mužům. „Když to vezmu od nejstaršího, tak to je Damian, s ním jsi měla tu čest se včera setkat, zabránil ti, aby ses zranila a dneska tě šel vzbudit," usmál se na muže, který měl delší hnědé vlasy a koženou bundu. „To je Nigel," ukázal na dalšího muže, který měl také delší vlasy. „Támhle je Sebastian," kývnul směrem k mladíkovi, který měl krátké hnědé vlasy a na sobě upnuté černé tričko. „Vedle něj potom stojí Royce," ukázal muže, který měl také krátké vlasy, ale rošťácky rozdrbané, a když se na mě usmál, na tvářích se mu utvořily ďolíčky. „No a nakonec nejmladší, ale za to pekelně odhodlaný, Roger," díval se směrem k blonďatému mladíkovi, kterému mohlo být o něco víc než mě.