Say Word

No jedu...jedu!

Z mých nočních můr mě dostal znovu až budík. Líně jsem zamžourala na okno, kterým slabě prosvítaly sluneční paprsky. Připadalo mi, že budík zvonil dříve než obvykle, přetočila jsem se, abych zjistila, jestli mám pravdu. Budík ukazoval nehezký čas 5:16.

S vydechnutím mi opět klesnula hlava na polštář. Nevěděla jsem sice, kdo mi budík přetočil, ale určitě si to odskáče. „Jestli nebudeš do čtvrt hodiny dole, tak tě hodíme pod studenou sprchu, aby ses probrala," slyšela jsem křik, který se linul z patra pod mým pokojem.

Promnula jsem si oči. „No to určitě," uchechtla jsem se nad větou, kterou na mě někdo ze zdola před chvílí zakřičel. Hodila jsem nohy přes okraj postele a protáhla se. Bohužel jsem byla ten typ člověka, kterého když něco vzbudí, už znovu neusne.

S věcmi na převlečení jsem se odebrala do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby, učesala se a převlékla, tak jako každý den. Pomalu jsem scházela dolů po schodech, slyšela jsem jen dva hlasy, které se z kuchyně linuly, jeden patřil ženě, mojí matce a ten druhý jsem moc dobře nerozeznala. S kým se baví, nervózně jsem si otřela dlaně o tepláky.

S pozdravem na rtech, jsem se rychle posadila na svoje místo u stolu. Přede mnou vcelku brzy přistála snídaně, nad kterou jsem ale ohrnula nos. „Co to je?" zafuněla jsem a naklonila se blíže k misce. Vzala jsem do ruky lžíci a znechuceně do jídla přede mnou dloubla.

„Co by to bylo, jogurt a ovesný vločky," odseknul Damian.

„Tak tohle já jest, nebudu," pronesla jsem rozhodně a misku i se lžící odstrčila co nejdál od sebe. Byla jsem ráno zvyklá na pečivo, vafle nebo lívance a tohle mi rozhodně nebylo po chuti.

„Ale budeš," přistrčil to zase blíž ke mně, „nebo budeš hlady," pronesl nekompromisně. Tázavě jsem se na něj podívala, chtěla jsem znát vysvětlení. „Jestli máš bejt mrštná a rychlá, musíš trochu zhubnout a jíst zdravě, aby ses po větší námaze nazadejchala, musí se prostě něco udělat s tvojí váhou."

„Jak víš, kolik já vážím?" zeptala jsem se nasupeně. Ano, nepatřila jsem zrovna k těm nejhubenějším dívkám, ale vždycky jsem byla trochu oplácanější. Potom mi to docvaklo, „mami," obořila jsem se na ženu, která právě uklízela nádobí z myčky a vyčítavě jsem se na ni podívala.

„Promiň zlato, prostě se zeptal, tak jsem odpověděla," povzbudivě se na mě usmála.

Také byla určitě ráda, že začnu jíst lépe než do teď. Povzdechla jsem si, „takže buď tohle, nebo nic?" podívala jsem se na Damiana, který jen souhlasně pokývnul. Nebyla jsem rozhodnutá se mu podřídit, to v žádném případě. Odfrknula jsem si a vzdorovitě se postavila. Přešla jsem k misce s jablky a jedno si odtud vzala a s chutí se do něj zakousnula. Radši jablko než nějaký ovesný vločky.

„Jak myslíš, ale za hodinu tě s ostatníma očekáváme dole ve sklepě a to mi věř, že do oběda nic k jídlu neuvidíš," podle se na mě usmál a odešel...

+++

Seděla jsem na posteli a listovala si knihou, kterou jsem včera večer dostala. Byly tam vypsány snad všechny nadpřirozené bytosti, které existovaly. Text byl psaný ručně a obrázky byly kresleny také ručně, celkově kniha působila dojmem, že je poměrně stará. Některé bestie jsem ani neznala.

Zrovna jsem si pročítala nějaké nové poznatky o čarodějnicích, když se do mého pokoje bez zaklepání vřítil Roger. Zmateně jsem se na něj dívala. Na místo vysvětlení jen pohodil hlavou ke dveřím. Neochotně jsem zamručela a knihu zaklapnula. Z postele se mi zrovna dvakrát nechtělo, ale nakonec jsem se sebrala a došla až k Rogerovi.