Say Word

Jestli se ho dotkneš, ty pazoury ti urazím!

Posledních pět měsíců se mojí každodenní rutinou stal trénink fyzický a také se zbraní. Po škole mě vždy vyzvednul jeden ze Swansonových mužů, aby měli jistotu, že mě nikdo nebude zdržovat. S pomocí všech šesti mužů, kteří u nás dočasně zůstali, a také Ricka jsem se dostala do mnohem lepší formy, jak fyzické tak i psychické. Spoustu mě toho naučili i odnaučili.

Nyní jsem seděla v Rickově kanceláři a bedlivě jej poslouchala. „Trénovala jsi poměrně dlouhou dobu a myslím, že všichni jsme odvedli perfektní práci. Rádi bychom tě tedy dnes večer vzali na tvůj první lov, pokud samozřejmě budeš chtít."

S úsměvem na rtech jsem pohlédla na Leonarda, který jen kývnutím slova mého nevlastního otce potvrdil. Samou radostí bych nejraději skákala až do stropu, nicméně mírnila jsem se. „Bude to pro mě čest," pronesla jsem pokorně, „ráda se zúčastním," zajásala jsem nakonec, kdy jsem neměla sílu už nadšení skrývat.

Všichni jsme se odebrali dolů do sklepení, kde jsme si každý, připravil svoje zbraně. Za pásek jsem si uchytila všechny tři vrhací nože a do rukávu a boty jsem si ještě skovala dýky. Nesměly chybět ani železné kůly ve velké černé brašně, které vydávaly pisklavý zvuk, jež mohl zachytit pouze vlkodlačí sluch, kterému to ovšem nedělalo příliš dobře.

Poměrně rychle jsem vyběhnula schody nahoru, abych si zašla ještě pro něco do kuchyně. Otevřela jsem skříňku a z plechové krabičky vytáhla dvě balení sušenek. Obratně jsem se otočila zpět k chodbě, odkud se linula spousta hlasů.

„Tak vyrážíme," zavelel Rick a ostatní jen souhlasně přikývli. Ale ještě před tím než jsme nastoupili do aut, hodila jsem Sebastianovi jeden balíček sušenek a on se na mě vděčně pousmál. Naskočila jsem na zadní sedadlo a spokojeně se dívala z okýnka, zatímco jsme míjeli několik ulic.

Zastavili jsme na parkovišti u benzínové pumpy, cestu jsme měli na dohled. Než jsme vykročili do lesa, Leonardo a Rick nás zastavili, aby nám mohli něco krátce říct, „rozdělíme se tak jako vždy, každý zná svoje výhodné pozice," oba muži pokývnuli směrem k hochům, „Scarlet, pro tebe je to nové, proto budeš s někým, nenecháme tě jít samotnou," pronesl Rick rozhodně.

Instinktivně jsem se postavila vedle Sebastiana, který mě vzal kolem ramen a přitisknul k sobě, „nebojte, postarám se o ni," uculil se.

„Hlavně si nehrajte na hrdiny!" upozornili nás Rick a Leonardo nakonec. Poté jsem jen viděla, jak v šeru mizí postavy mužů a pomalu se rozprostírají po lese. Bylo zvláštní, že chodili sami, ale na druhou stranu to pro ně byla i jistá výhoda, mohli zabrat mnohem větší prostor a ujistit se, že jim kořist neunikne.

„Jdeš," zeptal se mě tázavě Sebastian, který už se také zřejmě odsud chtěl vzdálit. Souhlasně jsem přikývla a trochu přidala do kroku, abych jej dohnala. Bok po boku jsme se proplétali mezi stromy. Oba jsme instinktivně měli ruce na svých zbraních. Občas jsem po očku kouknula po svém společníkovi, ale jako vždy měl na tváři nečitelný výraz, který mi toho bohužel moc neprozradil.

Dalo by se říct, že jsme chodili poměrně dlouho, než Sebastian zastavil u mladiny stromů. I přes veškerou moji nelibost, jsem se po čtyřech snažila s ním držet krok a následovat jej. Cítila jsem, jak se mi vlasy zachytávají do větviček, a do rukou se mi zadírá jehličí, ale brzy jsme se už konečně zastavili.

Sebastian si připravil stojan na pušku a ještě si vyzkoušel, jestli je v dobré pozici, zřejmě usoudil, že ano, neboť mě požádal, abych zaujala místo vedle něj. Neochotně jsem si lehla na břicho a s údivem jsem sledovala výhled, který se mi naskytnul.