Say Word

Únavná hra

Jen jsem na Leonarda nevěřícně hleděla. Bylo to snad poprvé, co se mi opravdu z celého srdce nechtěly pokládat žádné otázky. I když to mohlo být divné, musela jsem v tu chvíli přiznat, že jsem ani nic vědět nechtěla. Také jsem se totiž trochu bála toho, jak bych na nově získané informace reagovala. Strčila bych s jistotou ruku do ohně, že zrovna dobře ne.

Jen jsem proto těkavým pohledem přejížděla z jednoho Swansona na druhého. Fakt, že tu jsem pouze se třemi muži z původních sedmi, mi nedělal vůbec dobře po těle. Jakmile jsem si k tomu přidala také chybějící členy smečky, neudržela jsem se a hystericky se začala smát. Celou tu dobu jsem byla s tím imbecilem, který mi dokázal, že je skutečně psychicky labilní a to jen pro to, aby se ostatním stejně něco stalo? Co to bylo za logiku.

Zatímco jsem se nepřestávala smát, sledovala jsem starostlivé pohledy všech tří mužů kolem sebe. Nezmohla jsem se vůbec na žádné slovo a k tomu mě od toho zatraceného smíchu začalo ještě píchat v boku. Jednu ruku jsem proto položila na bolestné místo a druhou si vjela do vlasů. Matka, Rick, teď i Nigel, Roger, Sebastian a...Derek, s každým jménem, jež jsem si v mysli odříkávala, se můj stisk ve vlasech více a více zvětšoval. Až s posledním, které jsem i tiše vydechla, jsem se konečně svezla na zem.

Opřena o Damianovu motorku, s jednou rukou ve vlasech a druhou volně položenou vedle svého boku, jsem se kolíbala ze strany na stranu. Za celou tu dobu mě odnaučili plakat, ale díky tomu jsem neměla ani potuchy, jakým jiným způsobem dát průchod tomu, jak jsem se nyní cítila. „Jak pryč?" vykoktala jsem ze sebe najednou. Tahle slova Leonardo stále neobjasnil a já se jich z nějakého důvodu obávala. Jsou mrtví?

Ucítila jsem nepatrný pohyb motorky za sebou a následně zaznamenala postavu, která si vedle mě sedla. Jeho ruka mě objala kolem ramenou, čímž mě donutil přestat se kolíbat z jedné strany na druhou. Neodstrčila jsem ho, byla jsem za to ráda, obzvláště když se Leonardo pustil do mluvení. „Nejeli jsme všichni pohromadě, abychom nebudili tolik pozornosti, ale pořád jsme byli na dosah vysílaček, pokud by se cokoli dělo. Stiles musel se svým Jeepem zastavit a tím pádem jsme dupli na brzdu i ostatní, abychom si udržovali odstup. Z každého auta se šel někdo podívat, co se stalo. Od Sebastiana se vrátil Damian na motorce, ode mě šel Scott a z auta za námi Parrish..."

„Jenže když jsem tam dojel, už se ti čtyři snažili od sebe tu ženskou dostat," skočil mu do řeči Damian. Nedalo se přesně poznat, jestli to Leonardovi vadilo nebo ne, jako vždy měl perfektní nic neříkající výraz. „Oproti ní byli v nevýhodě, měli tam totiž jen Isaaca. Jako by byla proti našim kulkám úplně imunní, dokonce ani šípy jí nezabránily v běsnění. Jak potom doběhl i Scott s Jordanem, konečně to vzdala, ale neutekla sama," významně se na mě podíval a já ihned pochopila, koho myslí.

Stále jsem to nechápala, jak to, že unesla Rogera, ale Sebastian a ostatní tady také nejsou. „Ale proč to udělala?" nechápala jsem z jakého důvodu je pro ni zrovna nejmladší Swanson tak důležitý. Všichni tři se na sebe podívali, avšak nikdo z nich mi neodpověděl.

Místo toho Damian pokračoval v osvětlování situace dál, „přes vysílačku jsem kontaktoval Sebastianovo auto, aby ihned vyrazili za ní, neodpovídali. Když jsem se vrátil zpět tam, kde měli být, našel jsem tam jenom tohle," do ruky mi vtiskl náboj. Pozorně jsem si jej prohlédla. Byl téměř stejný, jako používáme my, pouze s tím rozdílem, že na sobě měl vyraženou lebku. Automaticky jsem se na něj podívala, nenacházela jsem mezi tím nábojem a zmizením jejich auta žádnou spojitost.

„Ta lebka je symbolem Calaverů," ujal se slova opět Leonardo. „To jsou jedni z nejlepších lovců," doplnil ihned. „Kvůli nim jste s Peterem letěli letadlem, měli jste zajistit, aby krátce před tím, než dorazíme, jejich pozornost upoutalo něco jiného."