Say Word

Nezkrotný tanec

Podala jsem mu misku s nakrájeným ovocem a trochu nedůvěřivě se na něj dívala, „Baste, seš si jistej, že ti tohle bude stačit," nadhodila jsem s pozvednutým obočím. Přeci jen, byl to kus chlapa a ještě k tomu se léčil se zlomeným žebrem, rozhodně potřeboval větší snídani než tu, kterou po mě požadoval.

Jako odpověď mi poskytnul jen pár kousků ovoce, které si vložil do úst a se zavřenýma očima pronesl to jeho spokojené, „hmmmm..." načež mi nezbylo nic jiného, než abych se zasmála. Během uplynulých tří dnů se poměrně vzchopil, a i když musel jen sedět na posteli a nic nedělat, rozhodně mu to nezabránilo v tom, aby mě nedokázal rozesmát.

Hned první noc jsme s ním museli do nemocnice, neboť se mu špatně dýchalo. Doktor nám oznámil, že by měl alespoň 3 týdny zůstat v nemocnici, aby jej měli pod kontrolou, ovšem to by nesměl být Rick Beacon Hillským šerifem, aby se tak mohlo stát. Ale byla jsem za to poměrně ráda, alespoň jsem nemusela uplynulý týden trávit čtyři nebo šest hodin v nemocnici, ale hezky v pohodlí domova.

Jeho hlas zpřetrhal nitky mých myšlenek a upoutal tak na sebe pozornost, „a seš si ty jistá, že s nima chceš trénovat?" zeptal se, „nezapomínej, že jsou to vlkodlaci," hodil po mě svým starostlivým pohledem, pod kterým jsem se zase cítila jako sedmileté děvčátko, kterou matka nabádá, aby přes silnici chodila opatrně.

„Neměj strach, mám svoje krásky," zlehčila jsem to s úsměvem a poukázala na vrhací nože za mým opaskem a dvě skované dýky, „a taky svůj smysl pro humor," oba jsme se zasmáli. I když jsem se téma snažila zlehčit, uvnitř jsem se cítila zklíčená, nikomu se totiž nechtělo trénovat s vlkodlaky a jelikož jsem spojenectví navrhnula já, mělo to připadnout na mě. Stále jsem nepřestávala mít úsměv na tváři i přes chmurné myšlenky. Natáhla jsem se blíž k Sebastianovi a vtiskla mu pusu na čelo, nyní jsem přebrala úlohu vzorné matky já, „neboj, učila jsem se od těch nejlepších," úsměv mi stále pohrával na tváři, když jsem pomalu opouštěla jeho pokoj.

S povzdechem jsem sešla schody, pod kterými na mě už čekal Boyd, jeden z Derekových vlkodlaků, aby mě odvezl k nim do tréninkové haly. Následovala jsem ho až k jeho autu, kde jsem se posadila na sedadlo spolujezdce. Posmutněle jsem sledovala dům, který mi mizel z dohledu.

Po celou cestu ani jeden z nás nic nepronesl. Moc dobře jsem věděla, že nikdo z vlkodlaků není z našeho spojenectví příliš nadšený, Swansonové a já jsem také nebyla, ale toto opatření bylo nezbytné, všichni jsme věděli, že tak jsme silnější.

Až příliš jsem byla unesena svými myšlenkami, málem jsem ani nepostřehla, že už jsme dorazili na místo. Nebyla to žádná krásná tréninková hala, nýbrž napolo zchátralé opuštěné skladiště. Otřásla jsem se nad pomyšlením, proč to tu asi zavřeli, kvůli krysám, to asi těžko.

Boyd otevřel velké dveře, které vydaly podivný skučivý zvuk, jakoby se každou chvíli chtěly z pantů vykloubit a zamáčknout každého, kdo před nimi stojí. Rychle jsem proto proklouzla dovnitř, abych tou obětí nemusela být já.

Ocitli jsme se na malé plošině, z níž vedly schody dolů. Díky osvětlení, které zde občas problikávalo, jsem mohla alespoň částečně vidět pod nohy, když jsem scházela po schodech. Na konci jsem zůstala stát jako přikovaná, hleděla jsem na tři další vlkodlaky, kteří se prostor snažili přetvořit na překážkovou dráhu, nevypadalo to zrovna nejhůře, očekávala jsem to tu mnohem horší.

Boyd s odfrknutím prošel kolem mě, aby jim pomohl. Já jsem se na chvíli posadila na schody a pozorovala je, nebyla jsem tu od toho, abych jim pomáhala v chystání, ale v trénování a navíc se zdálo, že už to budou mít hotové.