Say Word

Já vs Já

Stála jsem v obývacím pokoji hledíc z okna ven, do potemnělých ulic osvětlených pouze žlutou září pouličních lamp. Nedočkavě jsem vyhlížela někoho ze Swansonů, přičemž jsem mezi zuby pevně svírala nehet palce na levé ruce.

Když se mi podařilo Dereka dostat na pohovku v obývacím pokoji, ihned jsem jim dala vědět, co se stalo. Jejich odpověď byla jasná, museli si ještě něco zařídit na služebně, jenže tato zpráva mi přišla před více než hodinou a z toho faktu jsem byla celá nesvá.

Můj sluch zachytil tiché syknutí. Otočila jsem se proto, abych viděla, jak se pomalu vlkodlak dostává na pohovce do sedu. Veškeré rány, které utržil, jsem mu pečlivě ošetřila a přelepila, zatímco byl v bezvědomí. Moc dobře jsem věděla, že je to zbytečné, ale musela jsem se nějak zabavit, abych zcela nepřišla o rozum.

Z velké rány na hrudníku mu z náplasti s polštářkem prosakovala tmavá, nebála bych se říct až černá krev. Bez řeči jsem popošla ke stolku, který byl poblíž pohovky a kde jsem před tím rozbalila snad celou lékárničku. Poklekla jsem vedle něj a sebrala z něj další větší náplast.

Poposunula jsem se o kousek blíže k vlkodlakovi a natáhla třesoucí se ruku k prosakujícímu polštářku. Šetrně jsem mu jej z rány oddělala a odložila na stolek za sebou. Pokusila jsem se na stejné místo přiložit nový polštářek, ale Derek mě nenechal. „Dej tomu čas," zamumlal jen.

Na protest jsem otevřela pusu, ale jakoby mi z ní veškerá slova vyprchala, znovu jsem ji zavřela. „Scarlet, seš v pohodě?" otázal se. Možná z toho důvodu, že jsem neprotestovala nebo se pro jednou nesnažila prosadit svou.

Pozvedla jsem hlavu, abych se na něj podívala. V očích mi visela jasná otázka: Jak to myslíš? Pokud měl na mysli moji psychickou stránku, tak ta rozhodně v pořádku nebyla. Ostatně četné modřiny, podlitiny, odřeniny, kruhy pod očima a kousanec jasně poukazovaly na to, že ani po fyzické stránce na tom nejsem zrovna nejlépe. „Jasně," zalhala jsem tím svým bezstarostným hlasem, „to spíš ty mi vysvětli, proč krvácíš černou krev," zeptala jsem se ve snaze odvrátit pozornost ode mě.

Zamračil se, „vím, na co narážíš," odkašlal si, „věř mi ale, že to co se stalo, vědět nechceš," varoval mě. Bohužel jeho slova na mě měla naprosto opačný dopad. Při posledních dvou slovech, jako bych nabrala nový dech.

Napřímila jsem se a chystala se ho zasypat kopou otázek, ale nedal mi k tomu příležitost. Jen si povzdechnul, „Scarlet, tohle je spíš záležitost smečky," odmlčel se.

Zamračila jsem se. Byla jsem naštvaná, nemusel to tedy ani nakousávat, když mi nehodlal prozradit, co se vlastně událo. „Tak mi aspoň vysvětli, kdo mi pomohl na tý svatbě," prskla jsem kysele. Byla jsem za každou cenu rozhodnuta, alespoň jednu věci si objasnit.

„Peter," svraštil obočí, „myslel jsem si, že ti to tvoje povedená rodinka řekla," jeho hlas zněl stejně naštvaně, jako jsem se právě cítila.

„Ovšem, že mi to řekli! Ale nemluvili pravdu! On by mě tomu monstru klidně nechal na pospas, hlavně aby si zachránil svůj zadek. Vím, žes to byl ty, ale proč mi měli říct jeho jméno, proč mi prostě neřekli pravdu?" to o té zkomolenině jsem si nechala pro sebe, nemusel vědět, jak jsem na to přišla.

Znovu se na mě zamračil, „protože jsem jim to řekl! Mezi spojenci by měly panovat dobré vztahy, ale především by si měli důvěřovat, jenže ty mu prostě nevěříš, tak jsem tvojí důvěru chtěl trochu popostrčit," odfrknul si.

Jeho vysvětlení mi vzalo moje veškeré další argumenty. Několikrát jsem rychle zamrkala, abych nově nabyté informace mohla řádně vstřebat. Myšlenky se mi znovu rozutekly k onomu strašlivému večeru. Jednou rukou jsem se letmo dotkla kousance na rameni a tou druhou otisku zubů na kotníku. „Dvakrát jsi mě zachránil," nepřítomně jsem hleděla před sebe, „ale jak jsi mě mohl slyšet? Uvnitř křičelo tolik lidí, nemohls zaznamenat můj výkřik," hlesla jsem nechápavě.