Say Word

Jsem zvíře ze zvyku

„Už stačí," vydechla jsem přiškrceně, ale na moje slova reagoval pouze tak, že znovu vyrazil proti mně. Znovu jsem tak skončila bezmocně odhozená, jako nějaký kus masa, na vojenské posteli za mnou.

Měla jsem toho už dost. Připadalo mi to jako věčnost, jako by se snad hodiny spikly proti mně a přestaly odpočítávat čas. Už skoro den, co uplynulo od té doby, kdy mi řekl o našem „tréninku", mě zasypával údery a jeho jedovatými poznámkami. Sice jsem si ještě na pár hodin šla lehnout, ale od té doby jsem byla v jednom kole.

Již před nějakými čtyřmi hodinami mi mozek vypověděl službu a já zkrátka na toho odporného slizkého hada přestávala mít náladu. Začala jsem jednat zbrkle a právě proto jsem stejně jako nyní, mnohokrát skončila na nepohodlné posteli.

„To už nemá cenu," ohrnul znechuceně horní ret a mávl nad mým výkonem rukou. „Radši se nachystej, za chvíli vyrážíme," procedil skrze zuby. Bez dalších slov se prudce otočil zády ke mně. Rovnou si to štrádoval ke dveřím, které za sebou také ihned zavřel.

Měla jsem chuť štěstím zavřísknout, ale udržela jsem se. Konečně je pryč, vydechla jsem s úlevou. Ani jsem nepotřebovala se jakkoli chystat, taška se zbraněmi se nijak nevybalovala a jediné co jsem tedy udělala, že jsem si znovu zastrčila jednu dýku do boty a druhou do rukávu bundy, kterou jsem si na sebe mezi tím opět oblékla.

Z její kapsy jsem vytáhla svůj mobil a automaticky najela do všech kontaktů. Ihned na začátku jsem uviděla jméno Damiena, proto jsem jej vytočila jako prvního. Zvonění se ozývalo dlouho a stále to nikdo nebral. Nezbylo mi tedy nic jiného než na displeji zmáčknout červené tlačítko a zkusit dalšího Swansona.

Ovšem se všemi to dopadlo úplně stejně. Když jsem čekala, jestli to Sebastian vezme, už jsem pohotově stála na nohou a přecházela po celé místnosti s nehtem svého palce pevně uvězněným mezi svými zuby. Samozřejmě jsem věděla, že Bast telefon nikdy nebere, proto jsem neviděla důvod, aby jej zvedal zrovna nyní. Ovšem byl mojí poslední nadějí.

Zkusila jsem vytočit ještě jednou každého ze Swansonů, ale stále nic. Něco bylo v nepořádku, protože jeden z nich by si toho určitě musel všimnout. V tom jsem za sebou uslyšela, jak někdo otevírá dveře. Ustaraně jsem se proto otočila na Petera, který v nich měl stát, ale bohužel jsem se trochu zmýlila.

Nebyl tam totiž sám. Za paži držel nějakého postaršího muže s dlouhým plnovousem, jež byl celý špinavý, stejně jako celé jeho rozedrané oblečení a podivná čepice. „Nikdo z nich mi nebere telefon...asi se něco stalo," vykoktala jsem ze sebe, trochu vyděšena tím pohledem. Vyplašeně jsem Petera sledovala, ale nezdálo se, že se mi chystal poskytnout vysvětlení. „Co to má znamenat?" vzala jsem proto situaci do své iniciativy.

Ani tak se dlouho nic nedělo. Zhluboka jsem se proto nadechla a chystala se znovu promluvit, ale to se konečně ujal slova on. „Na tohle teď nemáme čas," odsekl opožděně na moji první otázku, „raději mi pojď pomoct," procedil skrze zuby naštvaně a hrubě pustil muže k zemi. Poupravil si jednu ze svých kožených rukavic, „uklízíme stopy."

„Jak nemáme čas?" podivila jsem se. Instinktivně jsem zareagovala a chystala se muže zachytit, ale v půlce úkonu mě zarazilo chladné zavrčení, po němž mi přejel po zádech mráz. Otřásla jsem se a pozvedla pohled ke svému nadpřirozenému společníkovi. „Jo tak takhle ty uklízíš," uchechtla jsem se, „tím, že zabiješ Brumbála a pošleš na sebe celé Bradavice?" pevně jsem doufala, že v tom ten podtext pochopí, vždyť on mě to vlastně celou tu dobu učil, tak by měl.

„Nebuď směšná, zlatíčko," nevěnoval mi ani pohled, místo toho se potěšeně ušklíbnul na muže, jenž se krčil na zemi. Peterovi očividně něco zvedlo náladu a já raději ani nechtěla domýšlet co, neboť moje slova to určitě nebyla. „Koukám, že mě opravdu znáš málo. Nikdy bych nic jen tak bez uvážení neudělal, aby to nakonec mohlo být spojeno se mnou," s mírným zakroucením hlavy a mlasknutím se na mě podíval.