Say Word

Nekonečná zvědavost

Seděla jsem za stolem a spokojeně zarývala nůž a vidličku do palačinky se zmrzlinou, která bezbranně ležela na mém talíři. Věděla jsem moc dobře, že palačinky netrvá připravit tak dlouho, raději jsem ani nechtěla domýšlet, co tu ti dva mohli provádět. Nakonec jsem myšlenky ukončila u balení, kdybych měla přemýšlet nad něčím jiným, asi by se mi nejspíše snězená sousta brzy vrátila zpět.

Oba dospělí u stolu vedli rozhovor. Moc jsem je nevnímala, zaslechla jsem pouze nějaké útržky, nepřišlo mi totiž hezké je poslouchat. Dál jsem proto přemýšlela nad tím domem v lese. Ovšem brzy hlasy v místnosti utichly.

Vzhlédla jsem od nakrojeného sousta a podívala se na ně. Chvíli jsem váhala, než jsem nakonec promluvila. „Při běhu jsem narazila na nějaký ohořelý dům, chtěla jsem se jen zeptat, co se tam stalo?" pohled jsem měla upřený na Ricka. Možná se mi to jen zdálo, ale koutkem oka jsem zahlédla, jak se matce zvlnily ústa v úsměv. Že by měla radost z toho, že jsem pro jednou s Rickem navázala kontakt já? Nevěděla jsem, co se jí honilo hlavou, ale i já jsem pocítila určitý pokrok.

Muž, který seděl kousek ode mě, se trochu zdráhal s odpovědí. Nevěděla jsem z jakého důvodu, ale čím déle mě nechával čekat, tím více hladová jsem po odpovědi byla. „Jaký ohořelý dům máš na mysli?" Připadal mi, jakoby se odpověď snažil obejít, to mě dopálilo.

„Ono je v tom lese snad víc ohořelých a napolo rozpadlých domů?" pronesla jsem udiveně s náznakem sarkazmu a nakonec se vrátila zpět k jídlu, zdálo se, že touto cestou se rozhodně žádné odpovědi nedoberu.

„Ano Scarlet, představ si to, že i tady je pár žhářů jako všude jinde." Zarazila jsem se v kousání sousta a hleděla na něj s vykulenýma očima. Takhle nabroušeného jsem ho snad zatím nezažila. Ucítila jsem, že bych se měla trochu stáhnout, pokorně jsem proto pokývla hlavou. Zdálo se, že i on si uvědomil tón, kterým větu před chvílí pronesl. „Promiň," promnul si spánky, „opravdu jsem nečekal, že mi tuhle otázku položíš hned pár hodin po příjezdu, čekal jsem ji nejdříve za dva nebo tři dny," povzdechnul si. Zkoumavě si mě prohlížel „doufám, že ses na něj dívala jen z dálky a nešla blíž," zamračil se na mě.

Zakroutila jsem záporně hlavou, „ne nešla," zalhala jsem, ale zdálo se, že tahle odpověď mu nestačila. „Na jednom stromě jsem uviděla takovou červenou fáborku, tak jsem k ní šla blíž a odsud jsem ten dům uviděla, no a potom mi volala máma. Na mou duši neměla jsem ani čas si ho jít prohlídnout," pokusila jsem se oba dospěláky uklidnit. „Proč, co je s ním v nepořádku?" nenechala jsem se odbít.

Možná mi to jen připadalo, ale zdálo se mi, jako by si Rick oddechnul. „Je hodně starý a k tomu ještě po požáru, vlastně je vůbec zázrak, že se ještě nesesypal k zemi jako domeček z karet. Přežil toho hodně a rozhodně by ses k němu neměla moc přibližovat, mohl by se kdykoliv sesunout k zemi."

Nevím, proč se mě od toho domu snažil držet dál, ale tón, kterým to říkal, mi rozhodně nedělal dobře po těle. Zatřepala jsem hlavou a nechala si na jazyk sklouznout chladivou zmrzlinu a chvíli přemýšlela nad jeho slovy. „Dobře, slibuji, že se k němu už víckrát nepřiblížím, jen mi prosím řekni, co se tam stalo," zažadonila jsem. Sama sebe jsem touto větou překvapila, i když je pravda, že pokud se chci něco dozvědět, jsem schopna pro to udělat cokoliv, i kdybych měla být milá na nevlastního otce.

„No dobře," povzdechnul si. I matka nastražila uši a stejně jako já čekala na odpověď. „Před pár lety došlo k zapálení toho domu, který v té době patřil rodině Haleových. Žhář, který se tohoto činu dopustil, musel moc dobře vědět, že rodina je v domě pohromadě, tedy až na dva členy, kteří byli pryč. Všichni v tom domě uhořeli. Neumírali tam jen dospělí, ale i děti. No a od té doby dům i jeho pozemek patří městu," ukončil vyprávění.

Viděla jsem, že se máma zarazila nad tím, s jakou chladností všechno vyprávěl. Ale byl to šerif, nemohla se divit, ten tyhle věci vidí skoro pořád. „Páni," uniklo mi slovo tichounce mezi rty. Zakoukala jsem se před sebe, tohle bylo strašlivé. Celá rodina, všechny malé děti, které měli budoucnost před sebou, skoro celá linie vymřela, jen jedním škrtnutím zápalky. „A co se stalo s těmi dvěma, kteří tam nebyli? Našli jste toho žháře? Odpyká si trest, za to co udělal?" ptala jsem se dál, jeho odpověď ve mně vyvolala ještě mnoho dalších otázek.

„Oba v lese zabilo nějaké zvíře, pár měsíců po tom požáru. Ne Scarlet, nenašli jsme ho. A pochybuji, že nyní bychom ho našli, stejně je už ten případ uzavřený," znovu se zamračil, „stejně jako tahle debata. Nechci, abychom se bavily hned první den o Haleových a o tom požáru, je to moc tíživé téma na začátek. Navíc zítra máš první den ve škole, měla by ses jít připravit," tímto slovem mě, dalo by se říct, prakticky vyhodil z místnosti.

Zoufale jsem se otočila k matce, chtěla jsem se toho dozvědět víc. Ale ona jen zúžila oči do štěrbinek, čímž mě také dalo by se říct, poslala nahoru. Tak to děkuji za podporu, problesklo mi v hlavě. Zvedla jsem se od stolu a došla ke schodům, které vedly do dalšího patra. Zkroušeně jsem se podívala nahoru, rozhodně se mi nechtělo zapadnout do pokoje, ne zrovna když jsem měla tolik otázek.

S dupáním a třísknutím dveří jsem se ocitla ve svém novém pokoji. Nebylo to tu prozatím moc útulné, i když mi matka něco málo vybalila, stále zde byly ještě dvě krabice, které budu muset zítra vybalit. Posadila jsem se na postel a zahleděla se na protější zeď.

Přemýšlela jsem nad vším, co mi dole Rick byl ochotný prozradit. Soucítila jsem s těmi dvěma, kterým se podařilo uniknout smrti v ohni, ale bohužel už se jim nepodařilo uniknout smrti od zvířete. Povzdechla jsem si, jediné co jsem teď mohla udělat, bylo zapsat si něco málo do deníku, abych se trochu uklidnila.

Přešla jsem k jedné z nerozbalených krabic a prohledala ji celou až k jejímu dnu. Ale nic, odsunula jsem ji a vrhnula se do prohledávání druhé krabice. Ale zde to bylo úplně to samé, po mém deníku ani stopy. „Můj bože," vyjekla jsem a chytila se za hlavu, „jestli zůstal ve starém domě...ne, ne, snad nejsem tak pitomá!" křičela jsem sama na sebe a mrštila s kusem oblečení, který byl v jedné ze dvou krabic, proti stěně.

Snažila jsem si zklidnit svůj dýchací rytmus, abych se trochu uklidnila. Moc se mi to nedařilo. Lehla jsem si na postel, nevadilo mi, že jsem byla v botách, ani že jsem na sobě měla oblečení, se kterým jsem běhala v lese. Jen jsem si dala do uší sluchátka a nechávala se zalívat pocitem bezmocnosti. Moje myšlenky se nyní neubírali k onomu zvláštnímu napolo rozpadlému domu, nýbrž k mému deníku, který byl bůh ví kde.

Musela jsem ho najít, věděla jsem to. Bylo v něm několik mých vzácných vzpomínek na poslední dva roky. Ale než jsem stačila cokoliv vymyslet, upadla jsem do hlubokého spánku...