Say Word

Noví přátelé...

Domem se rozezněl poplašný výkřik, který mě donutil bleskurychle vyrazit z postele a seběhnout schody. Zastavila jsem se až v chodbě, kde jsem viděla matku, jak zděšeně postává nad Derekem, „co...co tady proboha dělá?" koktala vyděšeně.

Z ostatních pokojů se vyřítili muži, ani jeden z nich nevěděl, jak by měl Derekovu přítomnost matce vysvětlit. Povzdechla jsem si a pevně sevřela víčka, byla tu jen jedna jediná možnost, kterou by matka přešla bez povšimnutí, ale věděla jsem, že jí budu brzy litovat, „já...včera jsem ho poznala ve městě," pomalým krokem jsem došla až k pohovce a rukama se o ni zapřela, neboť jen z pomyšlení na včerejší noc, se mi udělalo nevolno, „měl to domů daleko, tak jsem mu nabídla, že tu může přespat," zakončila jsem svoji lež, i když jsem se za to upřímně nenáviděla.

„Dobře," zamručela matka a vrhla na vlkodlaka nepříjemný pohled, poté jej opět obrátila ke mně, „ale příště ať o tom, alespoň někdo z nás ví!" její hlas nezněl zrovna, tak jak jsem očekávala, alespoň se ale už dále nevyptávala. Zahanbeně jsem sklopila hlavu, měla jsem chuť utéct do svého pokoje a už nikdy z něj nevylézt.

„Pokud nás omluvíte," pronesla matka Derekovým směrem, „ráda bych si se svojí dcerou ještě o samotě promluvila," ona i Rick mě nasměrovali do jeho pracovny, snad jako by se na mě domluvili. S pozvednutým obočím jsem za sebou zavřela dveře od pracovny a čekala, co z nich vypadne.

Matka ke mně udělala několik kroků blíž a chytila mě za ruce, „zřejmě není zrovna vhodná doba, abych ti to říkala právě teď, ale moc času už mi nezbývá," její slova mě velmi vyděsila, zděšeně jsem se na ni dívala. Pohladila mě po tváři, „uklidni se, nic hrozného to není," zasmála se, „během několika uplynulých měsíců jsi byla tak šťastná, nechtěla jsem ti tu radost kazit, protože vím, že z mojí a Rickovy svatby nebudeš zrovna nadšená," vykulila jsem na ni oči, svatba?, pevně jsem doufala, že jde jen o nějaký vtip. Poplašně jsem zabrousila pohledem k Rickovi, který stál u dveří, ale ten jen souhlasně pokývnul. „Proč si myslíš, že pořád nejsem doma? To zařizování stojí spoustu času," zasmála se, „už za měsíc z nás oficiálně budou Swansonovi," povzbudivě se na mě podívala.

To mi to opravdu říká až teď, na poslední chvíli? Střídalo se ve mně několik emocí, které se chtěly vydrat na povrch, ale nakonec vyhrálo zděšení. Z plných plic jsem zaječela, „to snad nemyslíte vážně." Střídavě jsem se dívala na oba rodiče, kteří v místnosti byli.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle mlčky stála a pozorovala je. „Všechno jsem zařídila, nechtěla jsem tě s tím zatěžovat, obzvláště když sis posledních pár měsíců s Rickem začínala rozumět," její pohled mluvil za všechno, myslela to upřímně, nakonec jsem jen pokorně pokývnula hlavou. Sledovala jsem, jak matka opouští pracovnu, ještě stihla Ricka pohladit po rameni.

Ublíženě jsem se na ně dívala, když matka odešla, odhodlal se můj nevlastní otec konečně ke slovu, „nebudu se ti tu zpovídat z toho, že Eleine upřímně miluji, to je naše věc. Jen bys měla vědět, že to všechno dělala pro," větu nestačil dokončit, neboť jsem ji dokončila za něj.

„Já vím, všechno je pro moje dobro, ale já už mám té dobročinnosti dost!" zamručela jsem podrážděně. Nikdy jsem Ricka nebrala jako muže, který by opravdu mohl moji matku mít rád, měla jsem ho za toho slizkého úhoře, který z ní jen vysává její energii, nicméně asi neměl tak černé úmysly, jak jsem předpokládala. „Ale o tom teď nehodlám debatovat, jediný co momentálně chci, je dostat Sebastiana zpátky sem," navzájem jsme se měřili pohledem, když pravděpodobně uznal, že svoje slova myslím vážně, nechal do pracovny vstoupit ostatní členy rodiny i s Derekem.