Say Word

Ponocování se nevyplácí

V posteli jsem se převalila na bok a nespokojeně zamručela. Zpod dveří vycházelo jasné světlo. Sáhla jsem po mobilu na nočním stolku, abych zjistila kolik je hodin. Zděšeně jsem mžourala na displej, na kterém bylo děsivé číslo 0:32.

Zaslechla jsem další dupání po schodech. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a trochu neohrabaně se postavila. Uvázala jsem si kolem pasu pásek od županu, ve kterém jsem večer usnula. Pomalým krokem jsem se vydala ke dveřím. Když jsem je otevřela, viděla jsem mámu, jak pevně objímá Ricka a on ji přitom drží ve vzduchu.

„Mami?" špitla jsem. Oba dospělí se koukli mým směrem, nemusela jsem se ani ptát co se stalo a matka mi pokynula, ať jdu za nimi dolů. Váhavě jsem sešla schody a než jsem se nadála, máma mě i Ricka držela v pevném objetí. Brzy jsem se odtáhla, čekala jsem, že mi řeknou co se tu děje, když se tu objímají jako blázni.

„Scarlet," oslovil mě Rick, když viděl, že máma není schopna vydat ani hlásku. Stisknul mi rameno a zabodnul pohled do mých očí, „v lese bylo nalezeno tělo, už třetí za tento měsíc. Řádí tady nějaké zvíře, které je podobné pumě. Pokusíme se ho najít, ale prosím slib nám, že do té doby než bude po všem, nebudeš chodit běhat do lesa, dobře?"

Trochu jsem nechápala souvislosti, ale nakonec jsem jen kývla hlavou. Dobře, takže právě teď jsem bez dvou mých oblíbených činností, bez běhu a psaní do deníku, povzdechnula jsem si a sledovala jak se oba dospěláci loučí kousek ode mě.

Matka měla o svého přítele opravdu strach, bylo to více než zřetelné a zdálo se, že se tím ani nijak netajila. Když se za šerifem zavřely dveře, vydala se zpět nahoru. Ještě se ke mně otočila, „jdi co nejdříve zase do postele, ráno musíš vstávat," na chvíli se odmlčela, „dobrou Scarlet," s těmito slovy se odebrala nahoru a brzy jsem slyšela klapnutí dveří od ložnice.

Moc dobře jsem věděla, že už neusnu, když jsem se tahle probrala. Došla jsem proto do obývacího pokoje a klesla na pohovku. Natáhla jsem se ještě po ovladači, abych se mohla podívat, co se skoro v jednu hodinu ráno dává v televizi.

Jediné co mě tam zaujalo, byl seriál o zombie apokalypse The Walking Dead. Sice jsem už všechny díly viděla, ale rozhodně mi nepřišlo na škodu podívat se na nějaký ještě jednou. Při reklamě jsem se rozhodla, že by nebylo špatné dát si k tomu popcorn.

Vydala jsem se proto do kuchyně. Co nejrychleji jsem sáhla po vypínači, neboť jsem se trochu i bála. Vzala jsem pytlík popcornu a dala jej do mikrovlnky a sledovala jsem, jak se motá sem a tam. Během chvilky byl hotový, místo toho abych si ho vysypala do misky, chytla jsem horký pytlík do rukou a rychlým tempem běžela do obývacího pokoje, kde jsem jej hodila na skleněný stůl a zběsile si foukala do dlaní, které mě docela pálily.

Posadila jsem se zpět na své místečko na pohovce a dala si popcorn na sedačku vedle sebe. Natahovala jsem se pro popcorn a sledovala, jak se skupinka přeživších snaží vypořádat se zombíky, kteří jim stojí v cestě. Někomu by se možná mohlo zdát morbidní sledovat takový seriál a přitom si pochutnávat na popcornu, ale pro mě to nebylo nic zvláštního.

Zastavila jsem se uprostřed kousání sousta, slyšela jsem totiž podivné zavrčení. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nikde jsem neviděla nic, co by mohlo vydávat podobný zvuk. Pohodila jsem hlavou a v duchu se napomenula, znovu jsem se plně soustředila na seriál a popcorn, který ležel vedle mě.

Za nedlouho ovšem přišlo další zavrčení, méně intenzivnější než to předchozí. Natáhla jsem se pro ovladač a ztišila zvuk na minimum. Zaposlouchala jsem se, nyní jsem neslyšela žádné zavrčení, pouze zaskučení.