Lukas a já podruhé

Když se mi to vracelo

Kapitola 6

První trénink máme až ve čtvrtek, takže nás čekají skoro tři dny relativního klidu. Bennet, ze kterého se stal náš samozvaný průvodce, říká, že tak je to každý rok, ale ať se tím za žádnou cenu nenecháme uchlácholit, jinak se budeme hodně divit.

„Tady se všichni tváří, že na to jdou hezky pomalu, ale pak vás do toho zničehonic strčí po hlavě," vysvětluje. Sedí s námi u oběda a zamyšleně pohazuje jablkem. „Typická Kinseyová. Dejte si na ni pozor."

„Jestli všechny ty informace, dotazníky a vyšetření znamenají jít na to pomalu, tak co potom znamená jít na to rychle?" zeptá se Moore.

Je to spíš řečnická otázka, ale Bennet se stejně rozhodne odpovědět. Střídavě kouká na mě a na Moorea. „Zkuste si představit, že stojíte v záchodové kabince, kalhoty u kolen, a někdo klepe na dveře, zatímco vy víte, že máte zhruba minutu na to, abyste si vyhonili. To znamená rychle."

Zasměju se, ale ve skutečnosti jsem přítomný jenom tak napůl. V noci se mi zdály divné sny o tom, že se moje hokejka proměnila v lékořici. Nevím, jestli to souvisí, ale od té doby mě bolí hlava.

Promnu si spánky a rozhlédnu se po jídelně. Je tam narváno. Všimnu si několika kluků z týmu a v davu zahlédnu i Riveru, který odnáší tác.

„Počkej, myslíš jako, že bychom si tam vyhonili navzájem?"

Otočím se právě ve chvíli, abych viděl, jak Bennet nechápavě povytáhne obočí. „Kámo – co?"

Moore pokrčí rameny. „Myslel jsem, že mluvíš o mně a Nigelovi! To by asi nešlo." A potom se zachechtá. O mýdlu ovšem nic nedodá, tenhle druh humoru ho naštěstí přešel, a to i ve chvíli, kdy mu přede mnou něco spadlo a on se sehnul, aby to sebral.

Obecně si všímám, že je po té průvodní schůzce uvolněnější. Možná si tady rychle zvyká a s Bennetem budou co nevidět super dvojka. Moore se toho od něj může hodně naučit.

Tak nějak logicky mě napadne, jestli se na mě v brzké době nevykašle.

Trhnu sebou, když někdo přejede vidličkou po talíři, a ten zvuk mi z nějakého důvodu zaskřípe hluboko v mozku, až se mi udělá šoufl.

Zhluboka se nadechnu, ale vzduch se mi zasekne někde pod žebry.

Poslední dny nedělám nic moc pro to, abych se cítil dobře, takže by mě nemělo překvapit, že to zase začíná být houpačka. To se stává, když člověk funguje minutu po minutě, na automat.

Nechci a nemůžu zastavit, protože kdybych zastavil, mohl bych si uvědomit... Ježiši, mohl bych si uvědomit tolik věcí. Třeba že tady nemám co dělat.

Trochu se mi třesou ruce, což se mi dřív tolik nedělo. Vrazím je hluboko do kapes, rozhýbu prsty a pak vstanu.

První trénink je ve čtvrtek, opakuju si v duchu. Za tři dny. Dneska odpoledne přednáška z ekonomie. A měl bych si vybrat číslo na dres. První trénink je ve čtvrtek. Ale to přece není věc, která mě tak moc vyděsila, že ne?

Je to zvláštní, protože mi v jednu chvíli připadá, že držím, že se nikde nerozpadám. Přitom vzápětí zjistím, že skoro ani nemůžu popadnout tác – nakonec to udělám moc prudce, sklenička se převrátí a voda mi nateče do zbytku brambor.

Všichni si toho museli všimnout. Připadá mi to do očí bijící, jako kdybych se vysvléknul donaha, vrstvu po vrstvě. Jenomže když se rozhlédnu, nikdo na mě nekouká a Bennet s Moorem jsou ponoření do hovoru. Neslyším, o co jde, i když sedí naproti.