Lukas a já podruhé

Když končil svět

Kapitola 1

Potřebuju se dát dohromady. Protože tohle nejsem já.

Ale sotva mě napadne, že tohle nejsem já, přijde mi to zároveň k smíchu. Kdo jiný bych asi tak byl?

Zhluboka se nadechnu a v nose mě okamžitě zaštípá dezinfekce. Někdo to tady po sezóně musel pořádně vydrhnout. A je zvláštní, že mi vlastně chybí smrad propocené výstroje a erárního mýdla. Navíc tu je strašné ticho, co se mi dost možná stačilo usadit na mozku.

Procházím kolem skříněk a držím brusle – tkaničky mě řežou do dlaně. Jdu pomalu a přijdu si jako přízrak z hlubin dávnověku, co sem úplnou náhodou zabloudil. Chvíli civím na skříňku, kam jsem si několik let dával věci. Barva se z ní odlupuje. Zkusím kus odškrábnout a jde to, protože to je jenom nekvalitní nátěr.

Představuju si, co by řekl trenér. „MOC ZAJÍMAVÁ RÝHA, NIGELE, ALE UŽ TO NEDĚLEJ."

Pokračuju dál k chodbě a nesu ty brusle jako takovou zvláštní tíhu u pasu, stahujou mě dolů, až se nakláním, až s nimi málem drhnu o zem.

Na stadionu nikdo není, což je dobře, protože jsem ani nikoho nečekal, takže mě to vlastně nepřekvapilo, a tím pádem jsem se vyhnul zklamání.

Jo, věnuju tomu celou jednu myšlenku.

Sednu si na tribuny do nejnižší řady a přitáhnu brusle k sobě. Jak jsem je nesl, stačily se zauzlovat. Tak je rozvazuju a dělám to neuvěřitelně dlouho. Rukama z gumy.

Skopnu polobotky a sáhnu pro jednu z bruslí. Narvu ji na nohu a zavážu přes kalhoty. To samé pak s druhou, protože zas tak mimo nejsem, aby mi na bruslení stačila jedna.

Sotva stoupnu na led, mám pocit, že sebou praštím. V první vteřině je to pro mě jedna velká neznámá, jako kdybych nikdy předtím nebruslil. Což částečně podporuje moji teorii, že tohle nejsem já.

Ne, tohle je nějaký zkurvený zlý sen. Za kterého se neprobudím.

Pustím mantinel a rozjedu se, opatrně, nejdřív si totiž musím zvyknout, že bruslím v kalhotách. Takhle oblečený jsem byl na ledě naposledy před dvěma roky o svátcích, kdy máma mě a Charlieho vytáhla na vánoční bruslení. Vlastně kecám. Takhle oblečený jsem nebyl nikdy, protože jsem ještě nikdy nešel na stadion v pohřebních hadrech.

Rozjedu se rychleji, trochu přepal, ale vyberu to kolem branky. Teď už si přijdu jistější, protože led je tady od toho, aby mě chytil, když spadnu. I kdyby mi přitom rozbil nos.

Jezdím dokola v pravidelných oválech, podél celého stadionu, a myslím na všechno, co jsem tady prožil. V očích mě štípou slzy a to je znamení, že se slzné kanálky zase stačily doplnit. Protože většinu z toho jsem vyřval, když rakev zajížděla do země, nic ve mně nezůstalo. A teď mě uklidní, že se to vrací.

Slzy mi kapou na sako.

Je to paradox, protože po hodně dlouhé době nemyslím na to, že umřu, i když co jiného než právě dnešek by mě mělo přesvědčit o mojí vlastní smrtelnosti. Ale na druhou stranu si nepřijdu ani živý, a kdybych neslyšel svůj dech a taky drhnutí bruslí o led, fakt bych pochyboval, že mi ještě neodešlo srdce.

Není to fér, takhle uvažovat. Co mají říkat rodiče Gastona? Anebo Harrison, který vypadal, že jeho život definitivně skončil? Co jsem oproti nim já za dílek v téhle tragédii? A co mě vlastně doopravdy pojí s Gastonem, kromě posledních měsíců, kdy jsme spolu všichni trávili hodně času?

Mívám pocit... Jako kdyby někdo chytal moje zuby do kleští a tahal je a rval za ně. Všechny stoličky s dlouhými a hlubokými kořeny. Jeden zub za druhým. Zrovna teď je to ta nejhnusnější bolest, jakou jsem kdy prožil.