Lukas a já podruhé

Když jsem se vzbudil

Kapitola 8

Mám sucho v puse. Vlastně nejenom v puse, ale celý si připadám totálně vysušený, jako kdyby mě někdo vyždímal. A ne takovým tím dobrým orgasmickým způsobem, kdy se člověk krásně udělá. Naopak.

Jsem vysušený jako stará zapomenutá ponožka na dně bubnu.

Navíc z nějakého důvodu cítím strašný smutek, tíhu na hrudi, která mě tlačí do matrace.

Zkusím polknout a spolu s tím se přetočím na druhý bok, o kousek blíž k tělu před sebou. K tělu před sebou?! Zamrkám a automaticky se posunu co nejdál od něj. Protože někdo je v mojí posteli. Polije mě horko a chci slézt, ale to bych musel přes toho člověka a...

Moore ze spánku konečně zamručí a mně dojde, že to je fakt on. Ne nějaký cizí týpek, kterého bych si dotáhl z baru a prožil s ním nezřízenou noc. Prostě jenom Moore.

Zpětně se mi dokonce mate, že přišel chvíli potom, co jsem usnul, taky totálně nametený, a nazdařbůh se svalil vedle mě. Možná mi dokonce prolétlo hlavou, jak je to bizarní, ležet v posteli zrovna s ním, ale pak jsem zase usnul. Ostatně, i teď bych spal, nebýt toho šíleného sucha.

Zkusím se posadit a tam, kde se mi košile vyhrnula, mě do zad studí zeď. Postel je malá, a tak se chodidly prakticky pořád opírám o Moorea, kterému zpod peřiny čouhají jenom vlasy.

Hodně pomalu, kousek po kousku, stavím ze všech střípků obraz včerejšího večera. A čím úplnější je, tím víc je mi zle. Pamatuju si Nelsona, že jsme se spolu dlouho bavili a on pak někam odešel – že bych ho něčím nasral? Taky si pamatuju Riveru, jak cucá nealko, a k tomu ty jeho řeči. Pochopitelně taky vím, že jsem něco říkal Rourkeovi. A že Lukas má kluka. Lukas.

Lukas je jako vždycky nejjasnější.

Opřu se čelem o kolena a zkouším klidně dýchat. Zatím nemám pocit, že by se o mě pokoušela úzkost, ta možná ještě spí jak podťatá, což je aspoň nějaké pozitivum na tom všem. Jsem spíš k smrti unavený, s každou další vzpomínkou se to prohlubuje. A do toho se začíná ozývat žaludek, který v pravidelných křečích naznačuje, že budu muset možná v dohledné době navštívit záchod. Akorát ještě nevím, jestli na něm budu sedět, nebo u něj klečet.

A ne, nevadí mi mluvit o sračkách, protože mám pocit, že v nich vězím aspoň po kolena.

Jak dýchám, cítím ukrutnou pachuť. Jahodová jahoda po vytrávení nejspíš není zas taková pecka, jak se v první chvíli tvářila, anebo ve mně začíná kvasit.

Způsobně si aspoň vytahám ospalky a uhladím vlasy, což je krok dopředu.

Krok dopředu.

Šel jsem jeden krok za druhým, zatímco mě Lukas podpíral. A dost zřetelně, ačkoli bych to fakt rád zapomněl, vím, že jsem brečel. I kdybych si to ovšem nepamatoval, tak v mém případě je šance s pláčem vždycky tak padesát na padesát.

Řekl jsem, že ho mám rád.

On křičel: „To ty ses kurva rozešel se mnou."

Opatrně se nakloním přes Moorea, který znovu zamručí, a vidím, že se na zemi válí moje zmuchlaná bunda, další důkaz, že se Lukas fakt zlobil a švihnul ji po mně. Chvíli na ni koukám, ale žádné odpovědi z ní nevylezou, tak se znovu opřu, až hlavou narazím do zdi. To se v tom sračkoidním stavu ale nějak ztratí, není důvod se hned znepokojovat.

Pohledem zabloudím k oknu, za kterým je zvláštně pošmourno, takže možná bude celý den zataženo, třeba i zaprší, nebo je ještě hodně brzy. A já netuším, kde mám mobil.