Lukas a já podruhé

Když mi to vyrazilo dech

Kapitola 29

Dorazím s předstihem, ale někteří kluci už jsou v šatně.

Přivítá mě známý smrad mýdla, dezinfekce, potu a starých ponožek. Nálada panuje všelijaká. Tenhle stadion známe, jsme tu doma a tentokrát jsme se nemuseli táhnout autobusem do jiného města, abychom sehráli zápas. Na druhou stranu nás může o to víc bolet, když dostaneme na prdel.

Třetí místo by bylo super. Podle Benneta dokonce lepší než druhé místo. Tým, který skončí na druhém místě, sklidí krom stříbra taky lehčí pachuť, že stačilo málo a mohl být úplně první. Zato my, kteří hrajeme o třetí místo, budeme prostě jenom rádi, když to dáme. S vědomím, že stačilo málo a mohli jsme být bez medaile, ale to my ne. My jsme si to vybojovali.

Aspoň doufám. Šance máme solidní, skvělý tým a trochu nevyspaný brankář (to jako já), který se během noci několikrát budil z těch nejroztodivnějších snů. Nemohl jsem dostat z hlavy, že se školní rok chýlí ke konci. Za necelé dva měsíce se sbalím a odjedu k našim, daleko odtud. Přitom vždycky, když si sám pro sebe zopakuju slovo doma, vybaví se mi tohle místo, šatna, kluci, led. Svět uprostřed hor. A součástí toho balíčku je taky nepříjemný pocit, že už bych se sem nikdy nemusel vrátit.

Což je hovadina. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že bych neměl prolézt do druháku, hlavně pokud se Nicholson na poslední chvíli nerozhodne, že mi to pořádně zavaří. No prostě je tady velká šance, že se zase v říjnu vrátím. Ale i tak mě přepadá podivná nostalgie, jako kdybych měl zanedlouho opustit něco fakt důležitého.

Ani konec střední na mě takhle nepůsobil, ačkoli tenkrát jsem měl asi prostě jenom jiné myšlenky. Na rozchod. Na Gastona.

Obojí se mi pořád ještě čas od času vrátí jako bumerang hozený do ksichtu.

Myslím na to, když si sundávám boty, když ze sebe stahuju mikinu a tričko a do pasu nahý vytahuju chrániče a dres, když se dveře do šatny po několikáté otevřou a dovnitř vejde Lukas. Je oblečený v černé, skoro jako kdyby šel na smuteční obřad, ale to je nejspíš náhoda. Podle mého názoru prostě jenom ráno poslepu sáhnul do té své hromady s oblečením. A je až směšně krásný, tak možná proto položím helmu na lavici mnohem prudčeji, než bych sám od sebe očekával, a do pasu nahý se k němu otočím, načež ze mě vyletí jedno krátké ostré: „Čau."

Lukas povytáhne obočí, odpoví čau a pak už si hledí svého.

Takhle je to teď pokaždé. V šatně se pozdravíme, ačkoli to musím být já, kdo pozdraví první – on většinou něco prohodí jen tak do placu – a podruhé vezme moji přítomnost na vědomí až na tréninku. Do jaké míry, to záleží na tom, jestli zrovna hrajeme cvičný zápas ve stejném týmu, anebo proti sobě. Pokud hrajeme spolu, může ke mně stát většinu času zády. Metaforicky, pochopitelně, protože nebruslí jenom pozadu.

A já jsem se rozhodnul, že půjdu svému štěstí naproti. Dal jsem si slib, když jsme se s Nelsonem vraceli ovínění od Rivery. Že nebudu taková plačka a zkusím něco udělat! Ale jaksi už jsem si ve vší té odvaze a odhodlání nedokázal odpovědět na to nejzásadnější – co to sakra znamená, něco udělat. Měl bych snad s Lukasem pořádně zatřást a říct mu, že takhle teda ne, my dva prostě patříme k sobě a on to musí akceptovat? Nepůsobilo by to trochu jako únos, nebo překračování nějaké pomyslné hranice? Nebo bych ho měl vzít stranou a zkusit mu promluvit do duše ve stylu tak hele, my dva, to je osud, vyčetl jsem to v kartách?

Jenomže Lukas není Nelson a podobné pouťové plky by na něj určitě nezabraly. On je v mnoha věcech racionální a jednoduchý v tom nejlepším slova smyslu. Co si tak vzpomínám, tenkrát, než se rozhodl mě přede všemi políbit, jsem mu celkem prostě napálil, že buď a nebo. Aby se rozhodnul. Já totiž nebudu čekat věčně.