Lukas a já podruhé

Když jsem se v tom plácal

Kapitola 24

Pondělní ráno mě přežvýká a vyflusne rovnou na trénink.

Čtyři hodiny spánku dělají svoje, navíc mám pocit, že všechno, co se odehrálo během posledních tří dní, byl jenom jeden hodně zvláštní dlouhý sen. Vítězný zápas, sex s Lukasem, kocovina, šílený road trip s Riverou a Nelsonem... Zní to málem až neuvěřitelně. Přitom je mi jasné, že bych se měl soustředit hlavně na hru a zlepšování techniky. Proto jsem tady.

Ale možná za to můžou právě ty chabé čtyři hodiny spánku, že je mi na chvíli spousta věcí ukradená. Buzerativní a vyčítavý hlásek kdesi uvnitř hlavy skoro nevnímám.

Neznamená to, že bych se nesnažil. Pořád dělám, co můžu, akorát nedělám víc. Takhle to zní možná až moc logicky, ale člověk často překračuje svoje limity, i já, někdy jdu na dřeň, a když nemůžu, ještě přidám. Dnešek je právě v tomhle jiný, protože jakmile cítím, že už nemůžu, trochu zpomalím, uvolním se.

Máme nájezdy a kluci střílí na mě a na Allena. Oba pro sebe máme jednu branku, takže žádný čas na oddech.

Puky ovšem nejsou to jediné, čemu musím čelit. Přes víkend se všichni vychrápali z kocoviny a teď doslova srší vtipem. Pořádně si nás s Lukasem dobírají. Když se převlékáme, když jdeme na led, když na mě Lukas střílí a já to vychytám a on se zamračí.

To pak slyšíme:

„Nemrač se, nebo ti nedá."

„Kdy se zas jde do vířivky?"

„Pánové, po té vaší líbačce jsem v životě viděl snad už úplně všechno."

A tak dál.

Zatímco Lukas je posílá do prdele, já se to prostě jenom snažím ignorovat a hlavně, ani za nic, nečumět do těch jeho černých očí, abych v nich nedej bože neviděl lítost nad tím, že jsme udělali takovou chybu obřích rozměrů, kterou on od té chvíle musí u Nicholsona každý večer žehlit.

Nebo to nežehlí, nemám tušení. Nevím, jaký Lukas je, když někoho podvede. Jak ho ale znám, předpokládám, že to Nicholsonovi řekl, protože on by něco takového asi nedokázal zamlčet. Snaží se být fér. A já ho nechci obhajovat, tudíž se znovu soustředím na to, kde jsem – v bráně. S hokejkou. Bennet dělá vtip na moji hokejku, ale myslí tím ten večer, kdy jsme já a Lukas...

Hučí mi z nich v hlavě.

Naštěstí zasáhne Rourke, taková vyšší moc, která je uzemní. Už ohledně toho nechce nic slyšet, všichni se po zápase ožrali jak hovada, hotovo tečka. A jestli na to bude mít někdo potřebu vzpomínat, tak jako na moment velkého vítězství nad Aligátory. Tak nějak to řekne.

Miluju Rourkeovy motivační řeči, akorát že můj mozek někdy v průběhu na chvíli vypne. Holt nedokážu chytat a přemýšlet zároveň, zdá se.

No ale zpátky k tomu podstatnému. S Lukasem si jeden druhého nevšímáme. Je to ještě pořád dost čerstvé a já se snažím od toho, co bylo, je a bude, držet co nejdál. Odmítám být chybou, která se pohybuje na jeho oběžné dráze, nebo ho nedej bože prosit o pozornost, o pochopení, vysvětlovat, že k sobě prostě a jednoduše patříme. Jen na tohle všechno pomyslím, mám pocit, že slyším, jak mi led praská pod nohama, a hlavně, jak něco praská a láme se hluboko ve mně.

Tenhle trénink je ze všech, kterých jsem se účastnil, takový solidní průměr, což znamená, že se Kinseyová rozhodně nepřetrhne, aby mě kdovíjak chválila, a stejně tak Rourke, ale zároveň mi ani jeden z nich nic nevytkne. A kdybych měl někoho ohodnotit já, dal bych dneska deset z deseti Nelsonovi, který spal v noci právě tolik, aby se po sečtení našich tvrdě naspaných hodin solidně vyspal jeden člověk, a přitom je mi během cvičného zápasu neuvěřitelně nápomocný. Navíc na rozdíl od spousty ostatních kluků za celou dobu o mně a Lukasovi ani necekne, protože ví, že mu do toho nic není.