Lukas a já podruhé

Když jsem se trochu ztrácel

Kapitola 16

Mám zásek. Podpírám si hlavu a civím někam před sebe, zatímco hlas profesorky splývá ve zvláštní monotónní mručení. Periferně vnímám, jak Moore něco čmárá do sešitu a Allen o řadu níž dopisuje esej na odpolední přednášku.

Brzy nás čeká další zápas, ve kterém budu chytat, což mě překvapivě nijak neděsí. Od začátku nového roku je všechno tak zvláštně a podezřele dobré, až bych se měl možná bát, že co nevidět přijde nějaký brutální zvrat a já si například během jezení těstovin vrazím vidličku do oka nebo se na jednom z tréninků zamotám do sítě branky a zlomím si vaz a všude se o tom bude psát jako o naprosto nepochopitelné události.

Jo a taky jsem vyklepnul Lukase Logana.

Tím jsem měl možná sám v sobě začít, že jsem ho vyklepnul jako vejce. Lepší přirovnání mě zrovna teď nenapadá, ale prostě jsem nad ním vyhrál sedm na tři, což okomentoval slovy: „Přestaň se tvářit tak samolibě. Hrál jsem přece s bohem, tak nemůžeš čekat, že vyhraju." A helmu přitom držel v ruce, byl zpocený jako prase, a tak hrozně mu to slušelo, až mě z toho culení úplně bolely koutky.

Nabídnul jsem mu, že i když jsem vyhrál, můžu ho pozvat na jídlo. Přece jenom měl narozeniny, to mi číslo na mém dresu připomíná. Ale Lukas odmítnul s tím, že to beztak odteď už vždycky projedu, takže si placení užiju až až.

Šli jsme spolu do bistra, brodili se sněhem a zvládli jsme úplně normálně mluvit. A u jídla to probíhalo stejně – přátelsky, uvolněně. Dost jsme se nasmáli a mě to tak hřálo, ještě o něco víc než heřmánkový čaj. No a pokaždé, když mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby... Dál jsem sám sebe nepustil. V duchu jsem si zopakoval: Jsi tady. A on je tady s tebou.

A když můj mozek reagoval: Ale on není tvůj, štěkl jsem na něj: Drž hubu a jez burger.

Což, světe div se, zabralo. Hlavně nemyslet, nerozebírat, jenom žít.

Rád bych řekl, že když jsme se pak další týden s Lukasem znovu sešli, abychom si zahráli (a tentokrát vyhrál on sedm na tři, což mi dal sežrat), byl jsem klidnější. Smířenější. Už jsem tak nějak pochopil, co na můj mozek platí.

Prostě se neutápět jak debil.

Takže se z těch setkání a her očividně stala naše soukromá tradice a je to zároveň jediná doba, kdy mám Lukase jenom pro sebe. Jsou z nás fakt dobří kámoši, nicméně můj vztah s ním asi nikdy nebude stejný jako třeba s Derekem, Nelsonem anebo Moorem. Na to vím až moc dobře, jak chutná a jak se tváří, když se udělá. Přitažlivost prostě nezmizela lusknutím prstu, logicky. Akorát jsem – jak bylo to slovo? – smířenější.

Nový smířený Nigel. Což zní ve finále depresivněji, než by mělo. Nakonec nejsem přece smířený s nějakou děsivou smrtelnou nemocí, jako prostě jenom s tím, že můj ex je stále ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděl.

Moore do mě drbne loktem a já si uvědomím, že jsem ještě pořád v přednáškové místnosti. Ty jsou mimochodem z pekla zrádné, poněvadž kdekoli jinde se člověk může soustředit na spoustu věcí, ale tady jsem skrze to civění před sebe a často bezbřehou nudu odkázaný právě na svůj mozek. A dát prostor mozku nikdy není dobré.

Celá řada profesorů by se mnou nejspíš nesouhlasila, ale oni určitě nemají v hlavě takový bordel.

Někdy si představuju svůj myšlenkový palác, kde dřív byly kartotéky a celkem pořádek, jenomže jednou vybuchly, jednou se úplně zamíchaly v takovém velkém hrnci a jednou, to bylo po tom, co jsme se s Lukasem rozešli, přišlo takové tornádo, že už jsem je nikdy nedokázal dát pořádně dohromady. A teď je z nich nekonečná smrdutá stoka plná náhodných okamžiků a událostí.