Lukas a já podruhé

Když se usmíval

Kapitola 30

Co prosim?!

Zdálo se mi to, nebo Lukas Logan řekl, že si mě vezme? A tím nemyslím vezme do postele, ale vezme na celý život, k oltáři, netuším, kam lidi, co se zasnoubí, přesně chodí, ale prostě vezme dál, ruku v ruce, v dobrém i ve zlém.

Připadám si...

Rozhodně ne jako někdo dospělý, kdo by věděl, co všechno tohle obnáší. Je to panika smísená s radostí a k tomu pochybnosti, jestli to vůbec myslel vážně a jestli to je opravdové. Ale realita na mě udeří poměrně brzo, když vrazím do pootevřených dveří a praštím se do hlavy, protože můj mozek zapomene dát impulz rukám, aby otevřely.

V šatně je hluk a kluci mluví jeden přes druhého.

Lukas chybí a stejně tak náš kapitán – Kinseyová s  nimi chtěla něco probrat. A mně ještě pořád připadá, že se pohybuju uprostřed nějakého zvláštního snu a nebýt té tíhy na krku, kdy mě medaile příjemně ukotvuje, snad bych se i vznesl bůhví kam. Jsem tak napůl rozkročený mezi absolutní radostí a ukrutnou panikou. Chvíli jenom stojím ve dveřích, než jeden z kluků zařve: „Skvělá práce, Clane, ó bože!" Tím ke mně přitáhne pozornost ostatních a oni tleskají a plácají mě po zádech a po ramenou, prohrabují mi zpocené vlasy. Prostě normální hetero chování, kdy ze sebe většina z nich stačila sundat věci a teď se tady producírují nahatí.

Ale jejich radost tu moji násobí, takže se najednou usmívám jako sluníčko na hnoji a úzkost pomalu klopí uši. Jdu rovnou ke svým věcem a začnu se vysvlékat, přičemž pravidelně kontroluju dveře. Jestli se otevřou. Jestli vejde on.

Asi jsem to úplně nepochopil.

Respektive ono na tom asi nebylo nic tak nepochopitelného, když doslova řekl, že si mě vezme. To ale neznamená, že to nepotřebuju slyšet znova a dostat potvrzení. Že si mě vezme. Vezme. Takže si mě vezme, po tom, co jsem do něj předtím v šatnách hustil, jak se k sobě hodíme?

Ve sprše na sebe pustím horkou vodu, kterou bych kdykoli jindy přivítal s totální vděčností, ale teď si ji nedokážu naplno užít. Mám pocit, že jsem ještě pořád na ledě, do konce zápasu zbývají dvě minuty a všechno se odehrává zpomaleně. A pak mrknu a Lukas ke mně jede zástupem lidí, aby mi řekl ano.

Ví, kolik má tohle ano významů?

Byl rozhodnutý dát tomu šanci už předtím, nebo k němu naplno dolehlo, co jsem mu řekl? A znovu – myslel to vážně? Myslím já vážně, že to udělám? Jak to můžu udělat, když ten, koho se to týká úplně stejně, ještě nepřišel do šaten a mně se stačil do oka dostat šampón?

V rychlosti se opláchnu, v hlavě mi úplně bzučí, vylezu ze sprchy a jdu na sebe hodit čisté hadry. Začínají mě bolet svaly. Je to příjemné a otupující, tak akorát na to, abych došel na pokoj a svalil se do postele. Přitom potřebuju odpovědi.

I když by ano mělo stačit.

„Jdeme?" zeptá se Nelson, když se oblečeme a on si dováže tenisky. Má na sobě svoji šťastnou kostkovanou košili.

Pohlédnu ke dveřím a Bennet po mně mrskne proteinovou tyčinku. „Slavíme, pánové! Neksichti se, ženuško. Logan si beztak někde mastí péro nad tím, kolik měl přihrávek!" Popadne mikinu a jako první spěchá ke dveřím.

Potěžkám tyčinku a zaváhám, jestli ji po něm hodit nazpátek, ale je oříšková a já mám hlad, takže... „Seš debil," zahuhlám s plnou pusou.