Lukas a já podruhé

Když jsem se zlobil

Kapitola 19

Všechno se vrací do starých kolejí. Začínám si myslet, že jsme spolu s Lukasem nejenže nikdy nechodili, ale dokonce ani nemluvili. Naše křehce budované přátelství se po tom, co jsme se líbali, proměnilo v prostý fakt, že jsme spoluhráči. Ale možná ani to ne, protože spoluhráči se podle mě zdraví, namísto toho, aby tak jako divně trhli hlavou a civěli do zdi.

Nejspíš jsem pro něj duch a zhmotňuju se jenom ve chvílích, kdy jede na branku a chce střelit gól.

Nejdřív si dost optimisticky říkám, že se to přežene. První pondělí po naší hádce dokonce ještě nějakou dobu bruslím a posílám si puk, ačkoli trénink už dávno skončil, a vážně čekám, že se Lukas vrátí ze šatny, dáme deset střel, jeden z nás vyhraje, a aniž bychom se na tom dál domlouvali, jídlo protentokrát vynecháme a oba si půjdeme po svých. Očividně ale i taková věc jako společné trénování je teď tabu.

Další pondělí proto odejdu z ledu první, aby si náhodou nemyslel, že si ještě dělám naděje.

Možná jsem mu neměl říkat, že je kretén, ale ta jeho logika, že pro mě není dobrý...

Ne, sotva si na to vzpomenu, označení kretén je na místě.

Přijdou další odehrané zápasy a čím dál postupujeme v pomyslném pavoukovi a tlačíme se jako tým dopředu, vítězství za vítězstvím, někdy i remíza, ale na začátku je to zkrátka takové síto a slabší týmy vypadávají hned, tak prostě čím víc se tlačíme dopředu, tím větší se na mě nabaluje frustrace.

A nejenom kvůli Lukasovi, ale taky kvůli škole, kde si každý z velevážených profesorů a profesorek myslí, že když přijdu po celém dni totálně vyflusaný, s radostí usednu k nějaké seminárce nebo eseji. Největší expert na tyhle úkoly je Nicholson. Ten mi s oblibou zadává ta nejhorší témata, až si začínám říkat, že by možná nebylo od věci vysvětlit mu, že jsem se vydal na dráhu profi sportovce a rozhodně nemám žádné spisovatelské ambice. Což ale musel poznat, když všechny moje eseje čte, ne?

Podle Moorea se mě tím snaží sbalit.

Já si o tom nemyslím skoro vůbec nic, prostě mě to jenom štve a unavuje a ještě jednou štve.

Zas je to jistý typ rutiny, ve které jsem zůstal vězet. Ráno běh, pak snídaně, trénink, anebo přednáška, přednáška, přednáška, trénink, někdy masáž, to mám rád, někdy bazén, to ujde, fyzio, kde se lámou kosti, trénink s Riverou, kde... se taky lámou kosti, ale ne, to bych kecal, někdy se chová docela hezky, což znamená, že po mně zrovna nic nehází, další trénink, jít břečkou, co dřív býval sníh, na pokoj a unaveně sednout k úkolům. Odepsat našim, že zítra už fakticky zavolám, slibuju.

V noci usnout, jako kdyby mi někdo setnul hlavu. Takže prostě okamžitě, pokud ta věc, kterou se stíná, není tupá, to se pak převaluju a všechno mě bolí. Přehrávám si zápasy, které byly a které budou. Čím dál lepší týmy.

Tohle je teď můj život, a když Nelson opatrně navrhne, jestli nechci zajít na rande s dalším z jeho kámošů, nejdřív se zeptám, jestli bydlí v nějaké gay komunitě, když jich tolik zná, a pak se fakt upřímně rozesměju. Protože kdy bych měl nějaké rande stihnout?

Jenže pravda je jinde.

Pravda má na sobě dres s číslem třicet devět a nahazuje si puk zleva doprava s takovou lehkostí, až to naprosto brutálně kontrastuje se zdánlivou těžkopádností, když se pohybuje na ledě. Jako opičák, řekl tenkrát Harrison. Nebo to řekl někdo jiný, nevím. Ale ať je to jakkoli, tak ne, nechci randit. Zkusil jsem to jednou a stačilo, moje mrzácké srdce má Lukas a k tomu všemu mě tou svojí ignorací šíleně sere, takže z toho vzniká fakt zajímavý koktejl emocí.