Lukas a já podruhé

Když jsem se to dozvěděl

Kapitola 26

Mám pocit, že to já jsem včera dostal dělo do hlavy.

Nebo jako kdybych spal celou noc na dlažebních kostkách. V průběhu noci mě navíc několikrát zachvátila panika, až mě to úplně vytrhlo a já se nakláněl k Lukasovi, abych slyšel, jak dýchá. Snad ani na chvíli jsem neusnul takovým tím sytým hlubokým spánkem. I teď se prakticky okamžitě probudím, když se otevřou dveře.

Mžourám na doktorku a dvě sestry a nejdřív mi vůbec nedochází, kde jsem.

Pozdravím kývnutím, abych Lukase neprobudil, což je až komicky zbytečné, protože s ním jedna ze sester vzápětí trochu nešetrně zatřese. Je pomačkaný spánkem, ale prakticky okamžitě zkřiví tvář bolestí. Včera jsem si googloval otřes mozku, a tak vím, že to není nic příjemného.

Povzbudivě se na něj usměju a odsunu křesla co nejdál, aby nepřekážela. Pak chvíli přešlapuju na místě jako blbeček, než se rozhodnu oznámit, že si někam odskočím. Třeba by se Lukas cítil nepříjemně, kdyby ho prohlížely přede mnou. Ale tahle myšlenka je nejspíš totálně idiotská, protože on se na posteli napřímí, až připomíná surikatu, a se široce otevřenýma očima řekne: „Vrátíš se, že jo?"

„Jasně," usměju se.

Jedna ze sester nespokojeně mlaskne, možná se jí nelíbí, že otravuju pacienta. Skoro bych si přál, aby to řekla nahlas. To by zažila, co to znamená, když si Lukas Logan postaví hlavu.

Ale ona nakonec nic nepoznamená a doktorka taky neprotestuje, takže klidně odejdu z místnosti, dám si procházku po nemocničním patře, skočím si na záchod, odepíšu na pár esemesek a při zpáteční cestě koupím v automatu extra přeslazený citronový čaj z prášku.

Když se vrátím do pokoje, je tam už zase jenom Lukas. A možná se mi to zdá, ale připadá mi, že si trochu oddechne, jakmile mě uvidí. Ještě víc se zaboří do bílého povlaku polštáře a černé vlasy mu trčí do všech stran.

„Jak dopadla vizita?" zeptám se, možná trochu rozpačitě.

„Dobře. Byls tu celou noc?" Lukas dlaní uhladí prostěradlo. Buď je to pohyb mimoděk, nebo si taky není jistý, jak by se měl chovat.

„Byl. Teda skoro, jen jsem si skočil do automatu. Ale jestli chceš, abych odešel, klidně mi to řekni. Nebo můžu někomu zavolat..." Příčí se mi vyslovit Nicholsonovo jméno nahlas. Místo toho navážu: „Tvojí mámě jsem volal, myslí na tebe."

Lukas povytáhne obočí. „Volals mojí mámě?"

Dal bych zbytek čaje a ještě mnohem víc, jenom abych věděl, na co zrovna myslí. Jestli toho včerejšku lituje, protože mu bylo fakt zle a zase jsme spolu překročili pomyslnou hranici, když mě u sebe nechal. Nebo jestli je s tím srovnaný, protože jsme přece jen pořád kámoši.

Ale nezeptám se, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. Na to se zrovna teď až moc bojím. A on to sám od sebe pochopitelně nevysvětlí.

Dojde mi, že se na něco ptal. „Jo, volal, nezlob se. Napadlo mě, že by chtěla vědět, jak ti je. Ale uklidnil jsem ji, neboj. Vím, jak se o tebe strachuje. Řekl jsem, že na tebe dám pozor."

Lukas na mě dál civí, ale pak hodně pomalu povytáhne koutky. Působí pobaveně. „Tak když jsi slíbil mojí mámě, že na mě dáš pozor, asi bys neměl odcházet a nechávat mě tady, nemyslíš?"

„Chceš, abych zůstal?" ujistím se.

„Nigele," vzdychne Lukas. „Jasně že chci, abys zůstal."