Lukas a já podruhé

Když byl konec začátek

Kapitola 32

Vlevo nahoře je kulaté vitrážové okno.

Aspoň myslím, že se říká vitrážové, protože vypadá, jako kdyby bylo vyrobené z několika náhodných kusů různých barev. Celkově připomíná okna v kostele. Akorát tady to nemá žádnou hlubší náboženskou spojitost a jde prostě jenom o to, že se jedná o fakt starý barák. Dokonce v něm ani není výtah, a tak pokaždé šlapu do čtvrtého patra.

Chvíli mžourám do slunce, které se cpe dovnitř. Ve vzduchu se vznáší snítka prachu. Brzy bude léto. A to vědomí mě podivně hezky ukotví, takže ještě víc zapluju do pohodlného křesla.

Nejtěžší je pro mě zorientovat se v tom, co přesně cítím. Nahlédnout dovnitř sebe. Mám totiž tendence vnímat se spíš z dálky, jako... No, jako náhodný vypravěč. Vždycky jsem si myslel, že jsem prostě jenom přecitlivělý, ale ukazuje se, že až moc přemýšlím, což s pocity nemá zas tolik společného. Na to, co v danou chvíli cítím, bych se měl zaměřit. Aspoň podle mojí terapeutky.

Pohlédnu na ni, jak trpělivě čeká, až začnu.

„Poslední dobou je všechno fajn," pronesu a poškrábu se na nose. Nikdy moc nevím, co s rukama. Zpočátku je mívám v klíně, ale čím víc se uvolňuju a otevírám, tím víc na ně zapomínám, jestli to dává smysl. V jednom momentu na ně koukám a připadá mi, že mi nepatří, a pak to překlikne a je z nich přirozená součást mého těla. „Nebo teda ne všechno, vždycky se najdou těžší momenty... Ale prostě mám pocit, že konečně žiju svůj život."

„Můžete to zkusit rozvést?" zeptá se terapeutka. Nemá žádný poznámkový blok ani papíry, což ve mně budí klid. Zaprvé si papíry pojím zásadně s trenérkou a zadruhé nepřítomnost papírů znamená, že je odhodlaná si to, co říkám, pamatovat. I bez poznámek.

„Jo, no... Asi mám věci víc pod kontrolou. Nebo ne, takhle se to říct nedá. Spíš mi přijde, že všechny prožitky jsou nějak víc moje, jestli mi rozumíte. Dřív jsem častěji míval pocit, že jsem si cizí. Obecně jde asi o to, že jsem teď šťastnější." Tady se pousměju, jelikož mi dojde, jak velká je tohle pravda. Musel jsem si uvědomit, že štěstí není nějaký bod v životě, ke kterému se dá dojít, jako spíš něco, co si člověk musí tvořit. Pracovat na tom. Bojovat.

Jde o takovou velkou hromadu maličkostí.

Štěstí neznamená, že se něco nemůže posrat.

Řeknu to nahlas a terapeutka se pousměje.

„Akorát," navážu, „že čím víc jsem šťastný, tím větší mám úzkost. Ale to je asi normální. Protože když se člověk cítí blbě, nemá pocit, že toho může tolik ztratit."

Terapeutka přikývne. „Co děláte, když přijde úzkost?"

„Hmm, co dělám..." Zamyšleně poklepávám na opěrku křesla. Na stolku přede mnou je krabice s kapesníčky. Během některých sezení je potřebuju. Během některých ne. „Asi jsem si díky terapii dokázal uvědomit, že úzkost je jako dveře, co se otevírají na obě strany. Hm, to je zvláštní přirovnání... Prostě když přijde úzkost, dokážu si uvědomit, že je to dočasný stav. A že to může mít i svoji světlou stránku. Víc vnímám, víc žiju, všechno je intenzivnější. No a hlavně, což je úplně nejvíc – zas to odezní. Proto ty dveře, co se otevírají na obě strany, a já už konečně nemám pocit, že mě za každou cenu fláknou do ksichtu."

Nevím, jestli nemelu totální kraviny, ale terapeutka působí chápavě.

Pro mě je to zatraceně obří krok, být tady. A nejlepší je, že jsem těch kroků udělal už hodně. Takže když se všechny tyhle krůčky poskládají...