Lukas a já podruhé

Když mě vzal k sobě

Kapitola 17

Nemám tušení, kolik je hodin. Ležím s peřinou napůl zmuchlanou mezi nohama, objímám ji a civím do zdi. Snažím se moc nevrtět, aby Moore nepoznal, že jsem vzhůru, a poslouchám, jak chodí po pokoji a hledá peněženku a mobil. Slyším jeho kroky, když se rozejde ke dveřím, u kterých zaváhá. „Nigele," sykne. „Jdeš na to pivo, nebo jak?"

Rozespale zamumlám: „Nejdu."

A protože Moore už mě za ty roky aspoň trochu zná, nezkouší mě přemlouvat a tentokrát si ani nijak nerýpne, že jsem důchodce, který si chodí lehat brzy. Bez dalšího slova vyjde na chodbu a zavře za sebou.

V pokoji je rázem ticho, stane se z toho takové vakuum nebo možná kobka. Zkusím si lehnout na druhý bok, ale stejně mám divný pocit, tak nakonec odevzdaně slezu a otevřu okno. Spolu se studeným vzduchem dovnitř proudí i různé zvuky a vzdálený smích nějakých holek, což je mnohem lepší než neslyšet nic.

Seberu jednu z mikin, které mám hozené na židli, a přetáhnu si ji přes hlavu. A když jsem v tom, rovnou si nasadím i kapuci, protože mám ještě pořád vlhké vlasy ze sprchy.

Projíždím jednotlivé kontakty v mobilu. Přemýšlím, komu bych zavolal. Na jednu stranu bych s někým mluvil strašně rád, na druhou stranu mě to ale hrozně děsí a obtěžuje a vysírá zároveň. Tak mobil zase položím na stůl a sám se svezu na zem vedle postele. Nohy natáhnu před sebe a přemýšlím, co teď.

Mohl bych vylézt zpátky na postel a zkusit usnout, jenomže spolu s únavou pociťuju ten nepříjemný, dobře známý pocit nabuzení. Nakonec je teda jedno, že jsem si kafe nedal. Stejně mám dojem, že jsem vypil rovnou tři.

Přistihnu se, jak poklepávám nohou. Zakloním hlavu, opřu se o Mooreovu postel a zírám z okna. Kdyby se mě někdo zeptal, kdybych se sám sebe zeptal třeba i já, a to říkám schválně, protože před sebou fakt nemám co skrývat, kdyby prostě někoho zajímalo, proč tady najednou sedím jako placka místo toho, abych se šel s ostatními bavit, těžko bych hledal odpověď.

Já prostě nemám sílu. Někdy mi přijde, že už to ustojím, a pak stačí... Vlastně nevím, z čeho ten pocit pramení, ale najednou je moje psychika tak hrozně křehká, až mě to děsí.

A přitom mě štve, když se o mojí generaci píše jako o přecitlivělých idiotech. Protože co je špatného na tom něco cítit? Za předpokladu, že vás to nerve na kusy.

Asi v tomhle pokoji, v téhle poloze, počkám, než přijde sobota. Pak posbírám poslední zbytky sil, zavážu brusle a vyrazím na led. Nebo to udělám v opačném pořadí. Vyrazím na led, zavážu brusle a posbírám se.

Jít v bruslích přes kampus by byl trochu voser.

Napadne mě, že bych z batohu vytáhnul zmuchlaná sluchátka a pustil si písničky. Něco, co by báječně ladilo s momentální náladou. Celá ta filozofie typu teď jsem šťastný šla kamsi do kopru, protože teď je hlavně velké prázdno.

Nejdřív to byla jenom tečka, úplně nenápadná, čmárnutí tužkou. Ale postupně se začala zvětšovat, až je to skleněná kulička, je to puk, je to fotbalový míč, je to tak velké, až v tom zmizím. Přitáhnu kolena k bradě.

Je to jenom úzkost, kterou znám. A i když zrovna nelapám po dechu a tentokrát mám pocit, že přišla ruku v ruce s depresí a divnou paralýzou, opakuju si: Jenom úzkost. Vtáhnout vzduch do plic. Jenom pitomá ubohá úzkost. Dlouze vydechnout.

Vím, že odezní. Všechno odezní. Život je a pak najednou není.

Na světě je tolik ztracených a smutných lidí, že to prostě něčí štěstí nemůže vyvážit. I když se říká, že štěstí je věc rozhodnutí, je přece jiné rozhodovat se v čistém a uklizeném pokoji než ve světě, kde nemáte kam složit hlavu a každá vteřina je boj.