Lukas a já podruhé

Když jsem měl důvod panikařit

Kapitola 2

Tiberius prochází po psacím stole a proplétá se mezi hrnky. Nakonec se svalí na hromádku otevřených dopisů z univerzit, na které jsem se nedostal, a začne si olizovat zadek. Když už nic, rozhodně to v sobě nese jistou symboliku.

Vlastně nevím, proč jsem ty dopisy nevyhodil. Možná jenom čekám, až k nim přibude poslední z nich, abych to mohl všechno obřadně spálit ve sprchovém koutě nebo tak něco.

Derek říkal, že si mám podat přihlášku na stejnou školu jako on a zaměřit se na angličtinu, že to je jistota, ale upřímně, ani v tom jsem nikdy nebyl kdovíjak dobrý. Takže zatímco on má svoji budoucnost jistou, já ležím zahrabaný v hromadě polštářů a loupu pistácie.

Na notebooku běží první díl Harryho Pottera. Jedu to pořád dokola. Buď tohle, nebo animák Raubíř Ralf. Kdybych si chtěl stáhnout něco nového, musel bych do obýváku, kde je rychlejší internet, ale to by znamenalo kontakt s mámou, tátou a Charliem. Takže místo toho... Pan Harry Potter, naše nová celebrita.

Složku s díly Supernatural jsem smazal už před nějakou dobou a stejně bych se u toho sám hrozně bál.

Loupu pistácie a skořápky házím zpátky do sáčku. Tiberius mezitím dokončí očistu, několik dopisů shodí na zem a vezme to rovným krokem ke mně na postel. Usadí se mi za krkem jako velká chlupatá šála a zaryje mi přitom drápy do ramene.

Posledních několik dní se podivně vleče ve stejném tempu. Někdy si uvědomím, že už je večer, a nedokážu si vybavit, co jsem celý den dělal. Ani jednu jedinou věc. Zdařile ignoruju zprávy od Dereka, protože se buď pořád dokola ptá, jak mi je, anebo mi vypráví o sobě a doufá, že tak přijdu na nové myšlenky. Jenomže Derek prožívá nejšťastnější období svého života, ve vztahu mu to klape a pro mě je těžké se na něj naladit.

Tiberius švihá ocasem ve spokojeném rytmu. Kdo by to byl řekl, že se z  něj vyklube takový dokonalý společník. Ale možná je jenom démon a užívá si lidské utrpení.

Postupně, stejně jako když jsem byl ve skříni, přijde do mého pokoje máma, táta i brácha. Na mámě a tátovi je vidět, jak se oba snaží zvednout mi náladu, nicméně se vsadím, že je to po takové době musí už taky pěkně vysírat. Nejdřív můj porozchodový stav, který ještě neskončil, pak Gaston a hromádka odmítacích dopisů.

Několikrát jsem jim řekl, že si se mnou nemusí dělat starosti, nemám depresi, nepotřebuju psychologa a postupně se z toho vyhrabu, jo, už se hrabu, fakt. Ještě pět minut. A pak si budu moct najít práci třeba jako řidič rolby.

Táta mi nosí hromady jídla, jako fakt hromady, kdy mi tímhle způsobem zkouší zvednout náladu, takže už mám pár kilo nahoře. Máma svoji taktiku střídá. Někdy je chápavá a někdy vtrhne ke mně do pokoje s rukama založenýma v bok a říká mi, abych se sebral.

Nejjednodušší je mluvit s bráchou, protože ten se soustředí hlavně na fotbal, na to, co podniknul s Nickem, nebo na další level v počítačové hře. A sem tam dokonce neříká vůbec nic, prostě se mi jenom nasáčkuje do postele a sledujeme jeden z mých dvou top filmů spolu.

Když jsme se s Lukasem rozešli, slyšel jsem Charlieho, jak říká mámě, že to je dobře. Už si nevzpomínám, jestli mě to spíš mrzelo, anebo naštvalo. Každopádně podobné stanovisko zastává i Derek, což je... o důvod víc, proč se s ním nechci potkat. Na pohřbu stál kousek ode mě a držel za ruku Mooreova bratránka, se kterým jsou nerozlučná dvojka.

Já stál sám.

Z další vlny sebelítosti mě vytrhne Tiberius, který seskočí a hrne se k otevřenému oknu. Moje společnost ho nejspíš omrzela a jde se radši cournout za ostatními kočkami. Vlastně se mu nedivím.