Lukas a já podruhé

Když jsem měl tu mikinu

Kapitola 12

Kdysi dávno jsem viděl film, který se jmenoval Sama nocí tmou. Už si nevzpomenu, o čem byl, ale ten název mi znovu a znovu vyskakuje v hlavě, zatímco jdu... sám nocí tmou.

Ruce mám vražené hluboko v kapsách a hraju si s účtenkou, kde je kapučíno bez kofeinu a dýňový dort. Pojí se s tím jedna z těch trapných situací, kdy přišel číšník a ptal se, jestli budeme platit dohromady, na což jsme odpověděli, já i moje rande, že zaplatíme zvlášť. Bylo nám totiž jasné, že už se nikdy neuvidíme. Takový dost fatální moment, kdy jsem sahal do peněženky pro kreditku.

Ale možná to bylo jasné od první chvíle. Od okamžiku, kdy jsem vešel do kavárny a uviděl ho sedět u jednoho stolu, kluka s hnědými vlasy a přívětivýma očima. Protože mě ze všeho nejdřív napadlo, že není můj typ. A ne kvůli těm vlasům, kašlu na vlasy, ale doslova mě to praštilo do ksichtu, taková pomyslná srážka s mantinelem! Že není Lukas.

No jasně, že nebyl Lukas.

Lukas mě nechce, a proto jsem šel na rande.

Takhle to zní vážně jednoduše. Ale vědomí Lukase, nebo spíš jeho téměř hmatatelná přítomnost, tam prostě byla od okamžiku, kdy jsem vešel, kouknul na toho cizího kluka a dveře za mnou cinkly. A to byl jeden z důvodů, proč jsem sám sobě celou dobu připadal vzdálený. Vzdáleně jsem se usmíval, vzdáleně jsem odpovídal a vzdáleně se ptal. Dokonce mi hlavou proletěla myšlenka, jestli bych mu to náhodou neměl říct. Nejsi můj typ, ale přál bych si, abys byl.

Nakonec jsem to neudělal. Někde v tom momentu jsem se totiž znovu seknul na tom, co jsem si vzal před odchodem na sebe. Mikina s obrázkem japonské vesničky, kterou jsem s sebou dovezl na univerzitu, a zatím jsem, řekněme, neměl potřebu ji někomu vracet, protože do čeho bych v případě nejvyšší potřeby a žalu bořil nos?

To, že jsem si ji oblékl, mi došlo až někde na půl cesty a neměl jsem čas zamířit zpátky na pokoj a převléct se. A naprosto přesně vím, jak se tenhle omyl stal, protože jsem byl poslední dva týdny dost líný jít si vyprat, komínek mikin se zužoval, já popadl první, která mi přišla pod ruku, a šel jsem, plně soustředěný na to, že to bude fajn, ten kluk bude fajn, do prdele celý večer, i kdybych se z toho měl postavit na hlavu.

Ale nebylo to fajn.

Chtěl jsem při pohledu na toho kluka cítit cokoli, co by aspoň trochu naznačovalo, že o něj mám zájem a že by se to mohlo do budoucna někam vyvinout. Nicméně ani po hodině tlachání nebyl tak zajímavý jako ta mikina.

Nejsem si jistý existencí osudu, ale není tohle dost vypovídající? Takový skoro až absurdní omyl. Až moc absurdní. Takže... nemůže být malá, docela nepatrná šance, že jsem si tu mikinu vzal podvědomě úmyslně, jelikož jsem byl nervózní a Lukasova přítomnost, byť v kusu látky, mě dokáže uklidnit?

Nejhezčí moment celého večera byl, když se ten kluk vymluvil na hromadu učení a odešel. A já tam zůstal sám, objednal jsem si ještě dýňový dort, překvapivě klidně jsem jedl a pozoroval odraz svého obličeje v okně. I to, jak se rozsvěcely první lampy.

Uprostřed vší té samoty, která mě najednou tak neštvala, mi došla důležitá věc. Že i když jsem osamělý, nechci u sebe jen tak někoho, kohokoli, aby tu samotu tlumil. To si ji taky klidně můžu nechat, jíst s ní dort, postávat v brance nebo sedět na přednášce.

Můžeme se spolu vracet přes potemnělý park.

Jsem teda v parku a šlapu na suché listí. Studený vítr ševelí v korunách stromů a teplo kavárny jsem nechal daleko za sebou.