Lukas a já podruhé

Velká hokejová láska se loučí

Překvapivě dojemné povídání o tom, jak moc se nám bude stýskat.

---

EVINO ROZLOUČENÍ

Psát rozloučení je pro mě komplikované vždycky, ať jde o jakýkoli příběh, ale u Lukase a Nigela je to možná přece jen maličko jiné. A já si nesmím dovolit vnímat to tak fatálně – přece jsou spolu! – a prostě se jenom těšit z jejich štěstí. Možná jsem to tedy měla spíš pojmenovat jako „Přání do budoucna" nebo „Pár slov o klucích, něco jako epilog". Každopádně to sama pro sebe beru jako přivítání v další fázi jejich života. Jo.

Víte, není žádné tajemství, jak velkou slabost mám pro Lukase Logana. Je to tak silné, že nemá cenu nijak to tajit – ani před sebou, ani před vámi. Miluju všechny naše kluky, k některým mám blíž, s některými bych ráda zašla na pizzu, s některými na hotelový pokoj, u některých bych se držela spíš dál, ale láska je to vždycky ohromná. Nicméně pokud byste mi přiložili k hlavě nabitou zbraň (prosím, nedělejte to) a chtěli po mně, abych si okamžitě vybrala, s kým bych ze všech našich kluků strávila zbytek života, řekla bych vám jeho jméno. Řekla bych jméno Lukase Logana.

Nevím přesně, čím ve mně tak rezonuje. Mám ráda tenhle typ kluků, co jsou silní, ochranářští, drzí, protivní, stírací, sexy, v útoku, ale především milující, odevzdaní, věrní, ryzí, s tím krásným úšklebkem na těch protivně krásných ksichtech. Upřímně, možná taky dělá hodně, kolik času jsem s Lukasem strávila. Protože poslední roky tady s námi prakticky bydlel, mohla jsem ho vidět ve spoustě Klárčiných gest a taky když měla ty svoje totálně zabejčené chvilky (promiň, lásko, ale je čas postavit se tomu čelem – Lukas se narodil 1. 1., takže máte oba rohy a pořádně tvrdou palici, když na to přijde), ale především když byla stejně jako on milující a tak trochu nad věcí (a donutila mě koukat na Supernatural, přestože jsem u prvních dílů opakovala, že se bojím).

Lukas je jedna z největších lásek mého života. Od první chvíle, kdy mi Klárka řekla, že si nechal vytetovat Nigelovo jméno, jsem věděla, že chci to jeho. Navždycky. Teď, když to píšu, mám ho už skoro rok – na boku, psané Klárčiným písmem, vyryté. A ani na okamžik jsem toho nelitovala, protože Lukas přinesl do mého života tolik dobrého a tolik lásky a tolik šeptaných slov uprostřed noci, kdy jeho hlas splýval s Klárčiným, zatímco se mnou cloumala jedna z těch pitomých úzkostí. Držel mě a držely mě Klárčiny ruce, pokaždé, když mi nebylo dobře. Někdy stačilo říct, že se k němu potřebuju schoulit a on tu byl, konejšil toho Nigela, který je mojí součástí – neodvolatelně.

A to taky není žádné velké tajemství, že Nigel v tolika věcech vychází ze mě a z mých strachů, takže vás asi nepřekvapí, když řeknu, jak moc mě hřálo, když jste psali, že mu rozumíte, že ho máte rádi, že jeho strachy chápete. Zároveň pro mě bylo neuvěřitelně osvobozující sledovat jeho cestu, jak se mění a roste, a snažit se růst spolu s ním. Mezi řádky je tolik věcí, co jsem si sama prožívala (metaforicky, samozřejmě, ráda bych řekla, že jsme se s Klárkou nikdy nerozešly, nikdy to nehrozilo, nikdy nebyla s Nicholsonem :D), tak snad jste si tam pro sebe ty střípky našli.

O procesu psaní druhého dílu jsem se částečně rozepsala už v seznámení a spoustu toho bude řečeno ještě v našem podcastu, který si určitě nenechte ujít, protože se z toho zcela určitě stane totálně emotivní jízda, kdy příběh probereme od začátku do konce. I tak bych ale ráda zdůraznila, že tohle byla naše úplně první zkušenost s druhým dílem – a rozhodně předčila naše očekávání. Poněkud naivně jsem se domnívala, že druhý díl bude jednoduchý, protože ty postavy známe. Nemusíme pro ně vymýšlet žádné složité charakterové vlastnosti, prostě pouze navážeme na to, co bylo.