Lukas a já podruhé

Když jsem se to snažil pojmout

Kapitola 5

Následujících několik dní jede podle šablony.

S Moorem si zvykáme na „nové nastavení", jak to pojmenoval, což v překladu znamená, že prozkoumáváme město, vyřizujeme záležitosti, jako jsou třeba kartičky do knihovny a na obědy, sháníme všelijaká potvrzení a samozřejmě podstoupíme i několik lékařských vyšetření. Univerzitě podle všeho nestačí papíry, které nám doktoři vystavili před příjezdem, a chce si úplně všechno ověřit sama.

Protože jsme museli do Ardenu dojet s týdenním předstihem, měl jsem za to, že budu mít hodně času se tady rozkoukat. Ale všechno jde tak rychle, že než mrknu, čeká mě zátěžové cvičení, kde běhám na pásu, přičemž mě pozorují dvě doktorky, takže to není dvakrát příjemné. A než mrknu znovu, je neděle večer před mojí vůbec první vysokoškolskou přednáškou.

Zrovna jsem na pokoji sám, protože Moore šel pro jídlo do bistra, které jsme objevili už někdy před pár dny během jedné z vycházek do centra. Je to takový menší podnik, kde se po stěnách plazí kytky.

Řekl jsem mu, že chci burger, a teď tady sedím u psacího stolu a koukám ven, kde vrcholky hor skoro mizí ve tmě.

Nedá se říct, že bych si na všechno stačil zvyknout. Pořád mě překvapuje výhled, hlasy studentů na chodbě i Moore, který mě budí tím, že se přitáhne za prkno mojí postele s kartáčkem v puse a upřeně na mě civí. Ačkoli musím uznat, že život s ním je překvapivě jednoduchý, rozhodně víc, než jsem čekal. Za těch pár dní, co spolu sdílíme prostor, jsem se o něm dozvěděl spoustu věcí. Třeba že někdy usíná se sluchátky v uších a poslouchá přitom písničky. Nebo že občas padá z postele, když má divoké sny (jo, byl rád, že jsem mu nechal tu spodní). A taky nesnáší majolku a kečup a hranolky si dává zásadně jenom se solí.

O Gastonovi spolu nikdy nemluvíme.

Předstíráme, že jsme ho nechali daleko, v jiném městě. Ale já se podezírám, že si kus nesu v sobě a už vždycky to tak bude. I teď si na něj vzpomenu, zatímco se točím na židli a čekám na burger.

A pak mi naštěstí zazvoní mobil a na displeji je napsáno máma.

„Ano?" Podržím si telefon uchem, hrábnu pro mikinu a vyjdu z pokoje s tím, že se ještě projdu.

„Jenom rychlá rodičovská kontrola."

Vyprávím jí o všem, co se událo, což máma totálně hltá, a dokonce mě zapne na reprák, aby to slyšeli i táta a Charlie. Někde v pozadí zaslechnu Tiberia, jak přede, a to ve mně probudí takové divné svírání, které už pak po zbytek telefonátu nezmizí.

Procházím potemnělým parkem, poslouchám bráchu, jak bylo na fotbale, a když hovor skončí, uleví se mi.

Chvíli sedím na lavičce, zírám před sebe a přijdu si jako ubožák. A taky mě napadne, přijde to odnikud, že tohle je Lukasův svět. Myslel jsem, že se do toho světa nikdy nedostanu, ale teď jsem tady.

Radši se rozejdu zpátky k pokoji, protože myslet na Lukase je jako seškrabávat si kůži škrabkou na brambory nebo tak něco. Pořád před očima vidím ten jeho nehybný výraz, jak na mě upřeně zíral, když jsem nosil věci z auta. A možná proto, že si na to zase vzpomenu, nekoukám před sebe a v chodbě to napálím do nějakého kluka.

„Sorry," vyhrknu automaticky.

Spolu s tím mi dojde, že už jsem ho v kampusu párkrát zahlédnul, ale nikdy takhle zblízka. Konečně si dokážu vybavit jeho jméno. Nelson. Hraje druhým rokem v obraně, a když jsem sledoval videa zápasů Medvědů, napadlo mě, že jsem nikdy neviděl nikoho soustředěnějšího.