Lukas a já podruhé

Když jsme si to vyjasnili

Kapitola 27

Vůně burgerů a hranolků na chvíli přebije smrad dezinfekce. Stavil jsem se pro jídlo, protože jsem to slíbil, protože mě o to on požádal.

Jak jdu, taška se mi zařezává do dlaně a plechovka coly v ní jezdí ze strany na stranu, kam až jí to krabičky dovolí. Jsem trochu mimo a brodím se hromadou otázek, které se na mě valí jako lavina.

Možná jsem se neměl tak rychle vracet. Měl jsem... Co? Vyhradit si pro sebe hodinku v tureckém sedu, kdy bych zhluboka dýchal? Konečně zkusit tu terapii a zeptat se Lukase, jestli nemůže pár dní počkat, než si to tam s pomocí cizího člověka seskládám? Zalézt do skříně? Vím jistě, že by nic z toho nepomohlo, protože by ke mně žádné odpovědi stejně nepřišly. Já je totiž nemám. Vlastně je skoro srandovní, že se úplně každá z nich nachází v hlavě kluka, který se do té hlavy pořádně jebnul.

U dveří jeho pokoje na chvíli zastavím s rukou položenou na klice. Ale nakonec stejně nic nevykoumám, ne tady, a potřeba vidět jeho výraz – jako kdyby měl mít všechno rozepsané na tom svém tvrdohlavém čele – převáží. Taška se zhoupne a trefí mě do stehna, když otevřu.

„Ahoj, jak ti je?" je první, na co se zeptám.

Lukas se nadzvedne na loktech. Rozcuchaný, rozespalý, otrávený. Balíček karet má položený na stolku po pravé ruce a vypadá to, že se před malou chvílí probudil. Zívne a obdaruje mě širokým úsměvem. „No konečně! Neumíš si představit, jaká je to nuda, když člověk nemůže číst ani koukat na televizi." Okamžitě se posune, aby mi udělal místo, a já ze sebe shodím bundu a mikinu, jen ne myšlenky, ty nesetřesu, a trochu nepřítomně se posadím k jeho nohám. A tím myslím do nohou postele. Ne že bych před ním klečel.

Všechno vyskládám z tašky na povlečení a svůj burger přehazuju v ruce. Nejsem si jistý, jestli mám vůbec hlad.

V pokoji je těžký vzduch, ale možná si to jenom představuju, protože i mně samotnému je těžko. Takže nevstanu, abych otevřel okno, a spíš se zkusím o trochu víc zabořit do matrace.

Chvíli je slyšet jenom Lukasovo spokojené ukusování, polykání a šustění sáčku. „Jak bylo na přednáškách?" zeptá se jen tak mimochodem. Jí v předklonu, aby mu omáčky, které z burgeru vytékají druhou stranou, nekáply na tričko.

„Ale jo, šlo to." Znovu potěžkám burger, skoro jako kdybych s ním chtěl vzápětí hodit koš, a pak ho položím zpátky. Pozoruju Lukase, jak klidně a spokojeně jí, a svým způsobem mě to fascinuje. On mě fascinuje. Že ho ani nenapadlo podělit se o tak důležité informace, a místo toho si nechá přinést jídlo, dovolí mi, abych se k němu v noci tisknul, a neřekne mi, že už není Nicholsonův a Nicholson jeho. Že už to skončilo a jsem jen já, ať je moje role jakákoli.

Opatrně, aniž bych věděl, kam tím směřuju, začnu: „Hele..."

Lukas asi postřehne, že půjde o něco důležitého, protože položí burger a ubrouskem si otře pusu. Upírá na mě černé oči. Je strašně blízko, a přitom mám pocit, že se postel čím dál víc natahuje a my jsme od sebe dál a dál. „No?"

„Miluješ mě?" vyhrknu.

Na moji obranu, tohle jsem snad ani nezamýšlel. Prostě tím sám sebe překvapím, tak krátce sklopím pohled, hypnotizuju jeden fakt macatý hranolek, jak kouká ze sáčku. Pak se ale pochlapím, nebo poženštím, protože logicky nejsou silní jenom chlapi, zkrátka chci říct, že posbírám svoji mužskou a ženskou sílu, haha, a zas na Lukase kouknu.

Obočí, kde má piercing, mu pomalu mizí ve vlasech, jak ho povytahuje.

Nechám to teda aspoň doznít, když už je to venku.