Lukas a já podruhé

Když jsem se bál

Kapitola 25

Sedím v šatně a koukám před sebe.

Z dálky ke mně doléhá skandování a podle toho, co říkali kluci, jsou tribuny úplně plné. Dneska hrajeme u nás, všechno tady znám. Smrad propocené výstroje, erárního mýdla, místo, kde čouhá z lavice tříska. Takže bych měl správně cítit úlevu, že nemusíme vyjíždět nikam daleko, kde jsou bary a vířivky a postele, které svádí k tomu, aby ze sebe člověk serval župan. Ale na to zrovna teď nechci myslet.

Vlastně bych rád nemyslel vůbec na nic.

Poslední týden je jeden nekonečný sprint, všechno se odehrává v šíleném tempu, až celkem logicky uvažuju, kdy se něco posere. Ne že bych na to vyloženě čekal, zas takový pesimista nejsem a nemám ani zapotřebí hrát si na věštkyni, která předpovídá budoucnost – od toho jsou tu jiní, přesněji tací, kteří u snídaně předstírají, že věští ze zpola vypitého kafe, jenom aby ho do sebe mohli v nestřeženou chvíli kopnout, namísto toho, aby si udělali svoje.

Jo, myslím Nelsona. A jo, zase piju pravidelně kafe, protože jsem úplný debil a sotva se moje úzkost na chvíli vzdálí, očividně nemám vůbec žádnou záklopku. Je to skoro jako když vaši rodiče odjíždí na dovolenou a říkají, ať neděláte bordel, a ještě za sebou ani nestačí zavřít a vy už voláte svým kámošům a řvete, že bude mejdan.

Takže teď trochu roztřesenou rukou svírám hokejku.

Můžu si za to sám, ale pokud by aspoň něco málo mělo hovořit v můj prospěch, byla by to nesmyslná nálož úkolů, které dostáváme. Protože spolu s tím, jak se posouváme na pomyslném žebříčku v hokeji, stoupají i nároky jednotlivých profesorů. Pomalu se blíží konec semestru a já nechápu, že jsem tady už tak dlouho, kus života.

Rodiče jsem viděl naposledy před měsícem, během jednoho z volných víkendů, které jsou tak hrozně vzácné. A fakt jsem jim chtěl vyprávět o všem, co jsem doteď prožil, ale nějak jsem nenašel energii. Skoro celou sobotu jsem prospal a večer jsem strávil s mámou a Charliem u vědomostní soutěže. Bylo vtipné, jak si mysleli, že budu něco vědět. I tak jsem ale odpovídal, skoro všechno špatně, a skromně jsem jim připomněl, že jednou budu vydělávat velké prachy v NHL a nikomu nebude rvát žíly, že je pro mě konkrétně třeba dějepis velká neznámá.

Prostě, abych to shrnul, je toho na mě moc. Takové hodně plíživé moc, co se nejdřív tváří jako něco zvládnutelného, jedno kafe sem, druhé tam, koupit si colu, sníst sušenku, abych se nabudil.

Přesně proto se mi teď třese ruka a přeju si, aby přišla Kinseyová a řekla, že si to rozmyslela, pro mě za mě měla nějakou šílenou vizi, a dneska bude chytat Allen.

Nevím, jestli jsem připravený hrát tak důležitý zápas, který nás může posunout k medailím. Ale sakra, možná bych neměl koukat tak daleko do budoucnosti. Já nejsem totiž ani připravený vstát z téhle lavice.

Nelson se vedle mě doobléká, mluví s Fosterem a tlačí do sebe Snickersku. Očividně máme všichni nějaký zadní pohon.

Dneska, při tom hluku a skandování, co se nese až do šaten, sklaplo i Bennetovi. Ten čeká hned u dveří a kouká na svoje brusle, jako kdyby přemýšlel, jestli by v nich přinejhorším zvládnul zdrhnout. Stres očividně není výsada úzkostlivých lidí, a pokud jde o mě, já se o něj podělím, mám ho dost pro všechny.

Musím říct, že mi tady chybí Rivera. Sice slíbil, že se přijde podívat, ale to není tak úplně ono. Zrovna teď by se hodil jeho speciální nadhled. Třeba nějaká upgradovaná rada typu: „Ta černá kulatá věc se k tobě nesmí dostat, princezno. Jednoduché pravidlo." Nebo: „Nebuď pomalej." Nebo: „Nečum na Logana."