Lukas a já podruhé

Když přišlo ráno

Kapitola 22

Ležím na boku a zadkem se tlačím Lukasovi do klína, což je tak důvěrně známý pocit, být u něj natěsno, nechat se objímat a na krku cítit teplý dech, že by mě to kdykoli jindy odpálilo. Jen kdyby se mi nechtělo tolik zvracet. Ačkoli to je zrovna teď můj nejmenší problém, řekl bych. Včera jsem totiž udělal pár fakt dobrých rozhodnutí.

Zaprvé jsem od chvíle, kdy jsme odešli z baru, nepil vůbec žádnou vodu. Jenom alkohol.

Zadruhé jsem neměl nijak zvlášť velkou večeři, jen pár toustů, takže jsem se opíjel rychleji.

Zatřetí jsem se vyspal se zadaným klukem. A je jedno, že ten kluk byl ještě před nějakou dobou můj. Nemám ho orazítkovaného. I když... Ne, to, že se rozhodl orazítkovat sám, se nejspíš nepočítá.

Ale na moji obranu, dostal jsem cenu za nejlepšího hráče na ledě, za to, že jsem toho tolik vychytal. O mojí inteligenci nepadlo ani slovo.

Tím se ledacos vysvětluje.

Jak přicházím k sobě, skoro jako kdybych se probouzel z bezvědomí, hlavou mi začíná vířit na tisíc myšlenek, je to taková divoká horská dráha. Zatím ještě neotevírám oči, i tak ale vnímám světlo, které proniká do pokoje. Aspoň myslím, že jsme v pokoji.

Nevím, co bych měl cítit, krom toho, že se mi chce pořád hrozně zvracet a tlak ve spáncích mě nabádá, abych se posadil. Kdo sedí, má za tři, nebo tak něco. Ale já se radši natlačím zadkem ještě blíž k Lukasovi, zkouším se propadnout zpátky do spánku. Na nic nemyslet.

Jenomže už je samozřejmě pozdě.

Vnímám chlad bosých nohou, které mi koukají zpod peřiny, tak přitáhnu kolena blíž k sobě, schoulím se jako dítě, které se bojí příšery, co okusuje končetiny čouhající z dek. Pak se potřebuju strašně nutně poškrábat na boku a musím se trochu natočit. A zároveň mě napadne vytřít si ospalky. Třeba se mi pak ty oči budou otevírat snáz.

Lukas zamručí, je to tichý protest proti tomu, jak se začínám vrtět. Natáhne se přese mě, asi pro mobil, protože vzápětí řekne: „Je půl osmé." Polštář zašustí, když se na něj znovu odevzdaně svalí. „Kurevsky mě bolí hlava," pronese po chvíli.

Konečně se mi povede otevřít oči, velmi pomalu a neochotně, a předpokládám, že se přitom dost ksichtím. „Mě bolí všechno," odvětím chraptivě. A tím myslím hlavu, palec na noze, který jsem si po cestě musel někde skopnout, žaludek metající salta a v neposlední řadě zadek. I kdybych si ze včerejška nepamatoval vůbec nic – a já si pamatuju – zadek mi s každým drobným pohybem velmi ochotně připomíná, že jsme měli fakt neuvěřitelný sex.

Lukas neodpovídá, a tak dodám: „A v krku... Jako kdybych vypil písek."

„Nemluv tak nahlas."

Využiju nastalé ticho k tomu, abych rozluštil, kde právě jsme. Hotelové pokoje jsou si všechny dost podobné, ale u dveří se povaluje moje cestovka, takže pokud mě v noci nenapadlo úplně všechno přestěhovat, předpokládám, že je tohle můj původní pokoj, který jsem sdílel s Moorem. A Moore... Jeho pyžamo se válí na posteli u dveří, přesněji tepláky a tričko, kde je nakreslená gumová kachnička. Nevím proč. Možná nějaký interní vtípek.

Jakmile to rozluštím, je čas, abych se o svoje zjištění podělil. „Jsme u mě na pokoji," vypálím, ačkoli to zní spíš mučivě. A někdy v ten moment můj žaludek znovu dost zaprotestuje, možná se zauzluje nebo co já vím. Každopádně si musím sednout.

Nohy spustím na zem a snažím se klidně dýchat. Připadám si zvláštně nahý, když už za sebou necítím Lukasovo tělo, ale za to asi může fakt, že nahý jsem.