Lukas a já podruhé

Když se to tak přeskládalo

Kapitola 3

Ke stadionu přijdu jako jeden z posledních a jen těžko v sobě zkouším potlačit, jak moc se mi sem nechtělo. Do jisté míry v tom hraje roli zbabělost, přiznávám, protože od chvíle, co dorazilo vyrozumění z univerzity, si ze všeho nejvíc přeju znovu se někam zašít. Zároveň ale vím, že kdybych nedorazil, tak bych si to vyčítal.

Kluci se opírají o zábradlí, někteří sedí na zídce a jiní prostě jenom stojí a čekají, co bude. Jsou tady skoro všichni z týmu a tohle je naše pietní akce. Moore pro to dokonce vytvořil soukromou událost na Facebooku, kterou nazval „bez kondolencí, bez keců a bez věnců". Vsadím se, že by se to Gastonovi líbilo.

„Čaau," mávnu a trochu mě vyvede z míry jejich pískot a potlesk.

Moore se tváří jako sluníčko a napřáhne ruku. „Nigele, ty vole!" Chvíli to vypadá, že mi jednu natáhne, ale chce si jenom plácnout. „Dobrý, co? Medvěde."

„Jo tak." Odtud teda fouká vítr, nebo jak se to říká. Moore se totiž hlásil na stejnou školu. A vzali ho. Což ve finále není zas takové překvapení, protože on je fakt dobrý útočník. Trochu agresivní, ale dobrý.

Zato já... Sice jsem mu napsal, že si ještě pořád nejsem jistý, jestli tam půjdu, ale on to bere jako hotovou věc. V tomhle by si rozhodně rozuměl s mojí matkou, která mi už pomalu kupuje teplé svetry. Jo, na severu je zima. Ale o to ve finále nejde, ne? Na severu je především Lukas. A já bych mnohem radši čelil totální divočině a ledním medvědům než těm jeho černým očím a arogantnímu výrazu.

„Trochu radosti, vole!" štěkne Moore.

„Skvělá práce, kámo," přidají se další kluci.

„Díky." Mám chuť se rozesmát, trochu hystericky, ale hodně rychle mě to přejde, když se naším směrem rozejde Harrison. Mikina, kterou má na sobě, vypadá aspoň o dvě čísla větší. A jeho výraz neprozrazuje vůbec nic, je tak strašně vzdálený a cizí...

To Harrison by měl dostat sportovní stípko, protože je fakt eso, ačkoli by proti tomu určitě protestoval. Ale upřímně, ani Moore by ho nedal, kdyby hráli proti sobě.

Nahlas nic z toho neřeknu, jelikož vím naprosto přesně, co by odpověděl. Že by dal leda hovno. Že nejlepší z nás, ze všech, koho jsme kdy znali, byl jednoznačně Gaston.

On to měl v krvi. Žil hokejem, stejně jako jím žije Lukas.

Na okamžik zavřu oči, a když je vzápětí otevřu, čas se znovu rozběhne a Harrison se opře o zábradlí vedle mě. „Čau hvězdy," řekne líně. „Už máte sbaleno? Musíte jim ukázat, jak se hraje."

Moore přikývne a odplivne si. Tak jako otcovsky mě chytí kolem ramen. „Vůbec se s nima nebudeme srát, že jo, Nigele? Ukážeš jim odhození hokejky a oni si z toho sednou na prdel."

Kluky tím rozesměje a atmosféra je o něco uvolněnější. I když to samozřejmě všichni vnímáme. Že jeden z nás chybí.

„Stejně ještě pořád nevím, jestli tam půjdu," zamumlám.

„Ale no tak," řekne Harrison. „Kvůli Loganovi?"

Místo odpovědi se rozhlédnu kolem a prohlížím si obličeje všech svých spoluhráčů, tentokrát vlastně bývalých. Dost možná spolu už nikdy nebudeme hrát. A jasně, asi bych to neměl vnímat tak fatálně, ale pokud se rozejdeme do všech koutů světa, nebo tady naopak zůstaneme, tak jak bychom si pro sebe mohli najít čas?

Lukas přijížděl z univerzity unavený a zřídka, nebo vlastně skoro vůbec, se prostě jenom tak sešel se svým starým týmem a hrál s nimi. Radši byl se mnou.