Lukas a já podruhé

Když jsme slavili

Kapitola 21

Nic není tak dlouhé jako vteřiny do konce zápasu a nic není tak ohlušující jako vteřiny po něm, pokud člověk stojí na straně vítězů.

Jsem uprostřed chumlu, úplně se v něm ztrácím. Nelson si stáhnul helmu a opírá se čelem o moje čelo, zatímco další pevné ruce mě drží zezadu, poplácávají mě po rameni, prohrábnou mi vlasy a náš hlouček se co chvíli pohne, když se přidají ostatní. Ženou se k nám kluci ze střídačky, nebrzdí, prostě to do nás napálí.

Ať mě to klidně semele. Lidi na tribunách můžou řvát, jak chtějí, my jsme hlasitější a tohle je naše chvíle.

„Clane, Clane, Clane!" křičí kluci a na velké tabuli nad našimi hlavami je krásná čistá nula. Přesněji tři nula pro nás, ale právě ta nula je určující, je moje, je to, co jsem slíbil, a já díky ní vyrostl aspoň o tři metry. Nevím, jak dlouho tenhle pocit potrvá, ale kluci, kteří mě k sobě tisknou v objetí, ho násobí. Všichni jsme zpocení jak prasata, určitě pořádně smrdíme a já mám po tom všem trochu roztřesené nohy, nemluvě o myšlenkách, které se rozutíkají do všech stran jako rozsypané křupky.

Ale do háje, jsem tak zatraceně šťastný, miluju ten pocit. Ne protože nás tohle vítězství posune dál, blíž k finále, ale protože jsem vychytal tolik střel jako nikdy. Aligátoři budou odcházet s vědomím, že ten teplouš, který stál v bráně, byl lepší než oni, a mě to až dětinsky těší.

Přes Nelsonovo rameno zahlédnu Lukase, černé vlasy má připlácnuté k hlavě a trochu se přitom usmívá. Nemůžu ho slyšet, ale jak pohne rty, přečtu si z nich: „Skvělá práce."

Všichni jsme tomu dali všechno. Výstižnější větu asi nevyplodím, jak moc se mnou mává únava a doznívající adrenalin. Skoro mi to připomene rozhovory fotbalistů a hokejistů, které jsou občas k vidění v televizi. „Jak se právě teď cítíte?" Odpověď: „Tak určitě."

Já si z tohohle zápasu odnesu nejenom nulu, ale taky cenu za nejlepšího hráče našeho týmu. A když se pak totálně vyšťavený, nabitý a šťastný dostanu do šatny, přivítá mě další jásot.

Bennet šaškuje, a jakmile procházím kolem, smekne mi pomyslný klobouk, ačkoli jeden z gólů dnešního zápasu je jeho zásluha. Napral to do soupeřovy branky v oslabení s takovou elegancí, až z toho všem spadla brada. Chvíli po něm skóroval Foster a závěr si pohlídal Lukas. Sice jsem měl v tu chvíli oči jenom pro puk a Lukasův výraz mi tak logicky uniknul, ale vsadil bych levou brusli, že to pro něj bylo po minulém roce zadostiučinění.

„Clane, chytals výborně," zazubí se Allen a krom obdivu zahlédnu i něco jako závist, nebo spíš přání být teď na mém místě. A to mě nějak přivede k úvaze, jestli to za to stojí, můj život obecně, když mezi lidmi pořád ještě existuje tolik nenávisti. Ne v Allenovi, ale v těch, proti kterým jsme dneska hráli.

Ale asi je hloupost přehnaně nad tím přemýšlet zrovna teď, když ze sebe prostě jenom potřebuju strhat propocený dres a ponořit se do horké vody.

Unaveně, s mozkem o konzistenci pudinku poslouchám gratulace od kluků, kteří na tom ledě taky nechali kus sebe. A o chvíli později, když konečně stojím ve sprše, mi na rtech pohrává úsměv. Spolu s únavou vnímám i dojetí.

Mám je rád. Mám tenhle tým rád.

Radši si začnu šamponovat vlasy, jenomže pak, zničehonic, mi dojde, že se nahlas směju. Úlevně, jako kdybych prožil něco fakt obřího, co nejde popsat ani do ničeho vměstnat. Směju se odněkud zhluboka, zevnitř, a dlaní se přitom opřu o studené kachličky.