Lukas a já podruhé

Když jsem byl osamělý

Kapitola 11

S blížícím se prosincem je čím dál větší zima.

Vstáváme do tmy a běháme jenom po kampusu nebo po ulicích, které osvětlují lampy. Nikam dál si netroufneme, na to by byla potřeba asi čelovka, ale vzhledem k tomu, jak ledový vzduch v Ardenu je, už tak máme občas problém udýchat to. Moore kolikrát bere dvě čepice a bez rukavic nedáme ani ránu. A stejně jsem pak totálně prokřehlý a trvá dlouho, než ve sprše roztaju.

Potom následuje snídaně, série přednášek, na které dřu, abych si udržel průměr, ačkoli v některých předmětech jsem spíš pod ním, a k tomu samozřejmě taky jeden dva tréninky denně. Večer si jdeme ještě zaplavat nebo někam posedět, ale většinou prostě rovnou zamíříme na pokoj psát seminárky nebo se pořádně vyspat a já se snažím nemyslet... Snažím se moc nemyslet na to, kolik dalších zápasů mě čeká a kolik z nich už jsem odehrál.

Celkově si náš tým vede dobře, držíme tempo, něco dáme na remízu, někdy vychytám naprosto nesmyslnou mrdu s ukrutnou lehkostí, až mi kluci říkají, že chytám jako bůh, což se nějak chytlo, a někdy naopak pustím takovou jednoduchou střelu, že by se za to musel stydět i Jackson.

Ale naštěstí je víc momentů, kdy chytám dobře. Aspoň myslím, protože Kinseyová působí docela spokojeně. To v jejím případě znamená, že nic moc nedává najevo.

A nestává se vždycky, že bych po zápase brečel, ale emoce vlastně úplně pokaždé povolí a já pak nejsem schopný někam jít a slavit vítězství. Spíš jenom ležím na pokoji a poslouchám písničky. Občas volám s mámou a tátou, občas si napíšu s Charliem, Harrisonem anebo nějakou vlažnější esemesku s Derekem o tom, jaké životy teď žijeme. A čím méně spolu s Derekem mluvíme, tím víc je paradoxně znát, jak jsme už oba úplně jinde.

V jeho světě je teplo kaváren, spokojený vztah na dálku a spousta učení, zatímco v tom mém je zima, hokej a taková zvláštní rutina, která mi vlastně nevadí. Jeden víkend to dokonce vypadalo, že bychom se mohli potkat, to jsem jel zrovna na dva dny domů, ale Derek nakonec neměl čas a já byl rád, protože jsem tak mohl prakticky celý čas proválet s Charliem u animáků a drbat přitom Tiberia.

No a v mém světě je taky Lukas, abych nezapomněl, a jak to tak vypadá, na něj já nezapomenu nikdy. Nejenom proto, že ho každý den vidím na ledě anebo nahého ve sprchách.

Od té doby, co si ke mně sedl v autobusu, se zase drží spíš zpátky a já fakt nevím, co si z toho vzít, tak si z toho beru to, že svůj účel splnil, uklidnil mě před prvním zápasem a teď už je to v pohodě a on si může hledět svého.

Možná, že kdybych nějaký zápas fakt ultimátně prosral, zas by přišel, ale mám takové tušení, že pouštět góly úmyslně by ze mě udělalo nejenom debila, ale navíc ještě psychopata.

Takže chytám co nejlíp a Lukas je metaforicky daleko ode mě. Občas si řekneme čau, v ty lepší dny dokonce ahoj a v ten vůbec nejlepší den, což bylo předevčírem, mi dokonce řekl skvělá práce, když jsem prokouknul jeho kličku a vyrazil puk. A protože to bylo nečekané, jeho prohlášení mě na moment totálně vykolejilo.

Kvůli tomu si teď zkouším dávat pozor nejenom při zápasech, ale i na trénincích. Číslo 39 jde mimo mě.

Tak určitě.

V tomhle zvláštním rozvržení teda existuju a snažím se nevnímat, jak tím vším postupně, nejdřív hrozně nenápadně, prosakuje taková zvláštní osamělost.

Lukas je se svým klukem, o kterém sice stále nic netuším, ale nezdá se, že by plánovali rozchod. Snažím se utěšovat, že snad neplánují ani společnou budoucnost, vzhledem k tomu, jak sporadicky – nikdy – o něm mluví. Ale co já vím? Třeba jsou zamilovaní. U Lukase Logana se zamilovanost projevuje různě. Do mě se zakoukal už ve čtrnácti a později to řešil tak, že mi psal hnusné esemesky, přirážel mě na skříňky a... Ach, s jakou zuřivostí mě přirazil zády ke zdi a líbal, jako kdyby mě chtěl vypít.