Lukas a já podruhé

Když jsem toho měl dost

Kapitola 28

„Tam v kuchyni jsou skořicoví šneci, jestli chcete. A ne, speciálně pro tebe, princezno, protože na tobě vidím, že se chceš zeptat – já je nepekl, ale koupil. Nepeču. Nunca."

„Co není, může být," pokrčím rameny. Protáhnu se kolem Rivery a v kuchyni opravdu najdu talíř se skořicovými šneky. Voňaví a křehcí, jako kdyby je někdo před malou chvílí vytáhnul z trouby. Ale nechci se hádat, pochopitelně. Velký ó Rivera nepeče.

Já a Nelson jsme u něj v bytě, který mu pronajal Rourkeův kámoš. Kapitán Rourke se totiž stará o svoje kůzlátka. Je tady malá kuchyň, taková jako nudle, hezký obývák a pokoj, co svojí rozlohou připomíná spíš komoru, ale stejně o dost lepší než jedna místnost, kterou měl pro sebe předtím. Tam by se s Andreasem nevešli, pokud by jim nevadilo spát spolu v posteli. A to by jim vadit mohlo.

V předsíni je navíc výklenek, kam se skvěle vejdou Riverovy brusle, hokejky a prakticky celá výstroj. Jak sám říká, je to byt do začátku, ale zároveň to pronáší s takovým zvláštním podtónem, kdy z toho můžu vyčíst, že je to hlavně domov.

Se skořicovým šnekem se uvelebím na gauči vedle Nelsona a nohy natáhnu na papírovou krabici před sebou. Spousta z nich je pořád nevybalená a vesměs jde o věci z druhé ruky, co jsme mezi sebou v týmu vybrali a posbírali a sehnali, ale na zútulnění ještě bude čas, spousta času. Stejně jako na práci. Zapsat Andrease do školy. Zařídit si život.

„Kde vlastně je?" zeptám se, zatímco okusuju polevu.

„Brácha? Už si hledá brigádu na léto. Je v tomhle celkem akční. Ale kde přesně, to nevím, nepotřebuje mě furt za zadkem." Rivera chodí sem a tam, občas něco přenese, aby to vzápětí zase vrátil zpátky, a vypadá to, že prostě jenom nechce sedět s rukama v klíně. Poslední dobou obecně hodně chodí, a kdybych nevěděl, že se léčil s přetrženou achilovkou, rozhodně bych to nepoznal. Působí sebejistě, jak tam bosý prochází mezi krabicemi. Je živelný, hezký, hodný, někdy trochu debil.

Jsem rád, že se teď tolik kamarádíme.

A to samé platí pro Nelsona, který vedle mě datluje esemesky. Na rozdíl od Rivery vypadá poněkud zachmuřeně, stejně jako vždycky, když si píše s tou holkou. S Robin. Pořád ještě nevím, jestli mu to dělá radost, nebo jestli je to pro něj spíš zlo. I on sám někdy přiznává, že neví.

Dojím šneka a opráším si ruce. Rivera mezitím zmizí v kuchyni, a když se vrátí, nese lahev vína a vařečku. „Nic neříkejte! Dám si jen trochu, tohle všechno je výjimečná situace. A vývrtku nemám." Ale vařečka funguje dobře, zatlačí korkovou zátku dovnitř a ven vyteče jen trocha vína a rozlije se po parketách.

Rivera se napije, pak se napije Nelson, pak se napiju já a zátka hopky hop poskakuje uvnitř. Víno je hořké a sladké zároveň a hřeje mě v žaludku.

Připíjím na to, že je to přesně patnáct dní od chvíle, kdy jsem odešel z nemocničního pokoje, a i když mi přitom ty černé oči skoro vypálily do zad díru, neotočil jsem se, neprosil jsem. Prostě jsem to přijal.

Dobře teda, nedá se říct, že bych to přijal tak snadno, jen jsem to nechal plynout. Svým způsobem. Lukas je taková obrovská rozložitá skříň uprostřed místnosti, a nikdo z nás neví, jak s ní hnout, tudíž ji obcházíme. Nebo tak něco. Stěhování mě očividně nutí přirovnávat Lukase k nábytku.

Prostě nevím, jak celou tu situaci vyřešit. Já ho miluju, on mě miluje, překážek nula, jen Lukasův pocit nedostatečnosti. Asi pořád čekám, že všechno najednou nějak překlikne a já budu vědět. Jako lusknutí prsty. Budu naprosto přesně vědět, co mu říct, abych to urovnal.