Werewolf

Kapitola 1.

Všude kolem mě byla tma, obepínala mé tělo a otupovala smysly. Motala se mi hlava a jediné, co jsem vnímala zcela zřetelně bylo stále se blížící vytí vlků, omyl, ne vlků, vlkodlaků. Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem nedaleko před sebou spatřila žluté, zářivé oči plné zloby. ,,Pomoc!!!"vykřikla jsem, a v hloubi duše jsem totiž doufala, že někdo mé volání vyslyší. Ve strachu jsem se rozplakala a přitiskla si na prsa svou hadrovou panenku. Oči se přibližovali. Ustupovala jsem, pak jsem však zády drcla do stěny, to byl konec města. Teď jsem měla oči ani ne tři metry od sebe a za chvíli už jsem ve tváři cítila zkažený dech páchnoucí po syrovém mase. Bolest... Ucítila jsem náhlou bolest v pravé noze, bylo to, jako kdyby mi ji naráz probodlo tisíce nožů. Pak jsem upadla do mdlob.

Probudila jsem se. Ležela jsem na studené zemi schoulená do klubíčka. Zima mi vnikala až do morku kostí. Země kolem byla prosáklá krví. Minulé noci jsem totiž svedla divoký souboj s někým z nepřátelského klanu, vyhrála jsem, on však bohužel takové štěstí neměl. Vstala jsem, soupeřovo tělo leželo jen několik kroků ode mě a tak jsem k němu přistoupila a otočila jej na záda. Byl to muž a jeho bledá tvář nejevila nejmenší známky života. Naklonila jsem se nad něj a do tváře mě udeřil slabý závan teplého vzduchu, dosud žil. Bylo mi ho líto, vzala jsem ho tedy do náruče a nesla ho směrem k našemu doupěti. Mezi členy našeho klanu se tomu místu říkalo Doupě, ve skutečnosti to však byla rozlehlá mýtina obklopená hustě rostoucími stromy tak, že dovnitř nebylo vidět. Strop tvořili košaté koruny stromů, byl v něm jen jediný otvor, který soužil k tomu, abychom dobře viděli vycházející úplněk. Včera jeden takový byl.

Cestou jsem promýšlela, jak celou tuhle situaci sehraji, kdyby se totiž někdo dozvěděl, že ten muž je z nepřátelského klanu, za pokus o záchranu jeho života bych přišla o ten svůj. Nakonec jsem se rozhodla říci, že jsem ho prostě našla ležet v lese a že o jeho původu nemám ani zdání.

Konečně jsem uviděla Doupě. Vkročila jsem dovnitř a nesla raněného k ošetřovatelům. ,,Kdo je to?"ptala se mě Chloe, jedna ze zdravotnic, když jsem muže pokládala na vystlané lůžko. ,,Nemám tušení, našla jsem ho cestou sem, nevěděla jsem, jestli to není někdo z nás."odvětila jsem a snažila jsem se dívat se jí do očí. ,,Kdo je to?"zeptala jsem se, když jsem spatřila opodál ležící neznámou holčičku. ,,Nováček, přitáhli ji dnes ráno. Až se probudí, mohli byste si rozumět, je to oběť vesničanů, stejně jako jsi byla ty." Ztratila jsem hlas. Té holčičce mohlo být maximálně šest, nebo sedm, měla velmi světlou pleť a dlouhé, blonďaté vlasy. ,,Mohu vidět její znamení?" zeptala jsem se. ,,Ale jistě"řekla a odkryla dívčinu ruku. Přes celé rameno měla ošklivě hnisající kousanec. ,,Díky, chvilku tu zůstanu." Dívka se zavrtěla. ,,M-m-mami....."zamumlala a pomalu otevřela oči. ,,K-kde to jsem?"řekla jako kdyby se právě probudila z nějakého dlouhého snu. ,,Vydali tě jako oběť, nyní jsi jedna z nás, z vlkodlaků, nyní patříš ke smečce."