Werewolf

Kapitola 14.

Ahoj, tak jsem tu zase s další kapitolou, chtěla bych vám moc poděkovat za votes a za komentář, který mě opravdu nakopl😊😀! Samozřejmě budu moc ráda, když mi tu zas necháte votes, nebo komentář.

Bylo už nad ránem, když jsem se probudila a zjistila jsem, že mi nesnesitelně třeští hlava. Co se týče nohou, bolela mě jen ta pravá, to protože tu levou jsem vůbec necítila.
Nezbývalo mi nic jiného, než se pomalu plazit zpět k hranicím s naší zemí. Byla to velmi namáhavá cesta a po několika hodinách už mě bolely ruce, ale musela jsem to překonat.
Když slunce začalo klesat k západu, snižovala se také má naděje na návrat. Pak jsem ale před sebou spatřila tu podivnou, šedou clonu, kterou jsem sem prošla. V srdci mi opět zaplál neuhasitelný plamínek naděje, jenž mi dodal sílu k dalšímu, únavnému plazení.
Poté, co jsem překročila hranici jsem mohla konečně volně vydechnout. Padla jsem tváří do měkké, vodou nasáklé hlíny a tiše vdechovala její vůni. Najednou jsem ucítila jemné otřesy pǔdy, z čehož jsem usoudila, že někdo přichází. Zvedla jsem hlavu, přibližující se postavu jsem však viděla rozmazaně. Matně jsem rozeznávala tvář, jež se ke mě nakláněla, byla tak podobná Aidenově, že jsem si byla jistá, že je to on. S blaženým výdechem jsem tedy klesla zpět k zemi.
Otevřela jsem oči, ale neviděla jsem na krok. Začala jsem šátrat kolem sebe, ale .na žádnou stěnu jsem nenarazila. Najednou se několik kroků přede mnou objevilo mihotavé světlo a ozářilo železné mříže, které mě oddělovala od okolního světa. Byla to lucerna, kterou nesl shrbený muž. Sáhl do kapsy, vytáhl z ní klíč, odemkl mříže a vstoupil dovnitř. "Kde to jsem a kdo jste vy?" vyhrkla jsem. "Jsi v upířím vězení. Pokud jde o mě, já jsem doktor. Ale to je vše, na co ti odpovím, tady se totiž budeme ptát my." ušklíbl se a já viděla, jak se mu ve světle lampy rudě zaleskly oči. Až teď mě napadlo podívat se na své nohy, pahýl, který zbyl po mé levé noze byl obvázaný a pravou jsem měla svázanou mezi dvěma prkny. "Ano, tohle je má práce." nadhodil. "Ano, ale děkovat vám nebudu." "Nepřišel jsem se s tebou dohadovat, přišel jsem tě zkontrolovat." oznámil a sklonil se nade mnou. "Ne! Ani se mě nedotýkej!!!" vykřikla jsem. "Bohužel nemohu tvému přání vyhovět." řekl a počal mi odvazovat zbytek levé nohy.
Dlouho jsem tam jen tak ležela, neměla jsem ponětí o čase, dokonce ani o tom, jestli je den, nebo noc. Myslela jsem, že zešílím, když najednou přišli dva muži. "Vstávej a pojď s námi!" zavelel jeden z nich. "Tak to asi dost dobře nepůjde, nemyslíš???" uchechtla jsem se. "Žádné výmluvy!" zařval a kopl mě do obličeje. Měl však dost rozumu a tak mě chytl každý z nich za podpaží a vlekli mě pryč.
Usadili mě do holé místnosti, ve které nebylo nic jiného, než dvě židle a stůl, za nímž seděl jakýsi upír, otočený ke mě zády. "Je tu, pane!" ohlásil mě jeden z těch, kteří mě sem přivedli. "Ano, děkuji." řekl ten, jehož tvář jsem neviděla a otočil se. Okamžitě jsem ho poznala, byl to.... "Dylen, že jsem si to hned nemyslela!" procedila jsem naštvaně. "Ano, ale i přes to, že ty znáš mě, já neznám tebe, řekni mi své jméno!" "Neřeknu, proč? Nepotřeboješ ho vědět." Vstal a chvíli mě jen tiše obcházel, pak se ale stalo něco, co jsem nečekala, vrazil mi takovou facku, že jsem spadla ze židle. "Tááák, jak se jmenuješ?" zeptal se znovu, ale já zarytě mlčela. Prudce mě kopl do břicha. "J-jmenuji se Elsa!" zasupěla jsem. "Vidíš, že to jde." konstatoval a posadil mě zpět na židli. "A teď mi Elso řekni, co jsi tu dělala." "Nic" "Nic? Něco jsi tu dělat musela, jen tak sama od sebe sis přece neusekla nohu, ne?" "Ne, minimálně vám do toho nic není." plivla jsem mu do obličeje. V klidu si slinu otřel. "Tvá tvrdohlavost ti nepomůže, spíš naopak, uškodí. Myslím, že sama víš, že dokud mi nevyložíš váš plán, nepustíme tě." "Žádný plán nemáme." zalhala jsem. "Nelži!" zařval a uhodil mě tak tvrdě, že se mi zamotalo hlava, byla jsem však rozhodnutá neříci mu o Connerově smrti, ani o jiných věcech, které se udály v minulých týdnech.