Werewolf

Kapitola 22

Všem vám moc děkuji za počet votes! 

Aiden se už tři dny neukázal a já z toho byla velmi nervózní. Přecházela jsem po svém pokoji sem a tam a přemýšlela, co se mu jen mohlo stát. Ozvalo se tiché, nesmělé zaklepání. "Dále!" Do pokoje vstoupil ten zvěd, kterého jsem poslala, aby Aidena našel. "Něco nového, Marline?" oslovila jsem ho s nadějí. "Ano, ale nejsou to dobré zprávy." oznámil se sklopenou hlavou. "Co se stalo?" snažila jsem se udržet klidný tón hlasu. "Zajali ho..." "Kdo?" "Upíři." Složila jsem hlavu do dlaní. Co teď? "Výš kde ho drží?" pohlédla jsem na něj. "Ano" odvětil. "Výborně, děkuji za zprávy, teď jdi a přiveď mi prosím svého šéfa!"rozkázala jsem. "Jistě" odvětil a vzdálil se.

"Kapitáne, povolejte prosím své nejsilnější muže, půjdeme najít Aidena. Sejdeme se za hodinu před hlavní bránou." pravila jsem. "Jistě, ELSO." krátce kývl hlavou a odešel. Schválně zdůraznil mé jméno, protože při minulém setkání jsem ho upozornila, aby mi tak říkal. Začala jsem si balit věci. Jídlo, deku, zápalky, to vše jsem házela do velikého černého vaku, který jsem vytáhla ze skříně. "To budu mít akorát." řekla jsem si sama pro sebe, když jsem pohlédla na ciferník hodinek. Vyběhla jsem ven. "Elso! Stůj!" volal na mě kdosi. Prudce jsem se otočila. Za mnou stála Chloe. "Vím co se děje." dívala se na mě upřeným pohledem "Chci jít s vámi, zdravotník by se vám mohl hodit, nemyslíš?" Měla pravdu. "Dobře, sbal si a za deset minut buď u hlavní brány." řekla jsem jí. Usmála se a rozběhla se pryč.

Na smluveném místě jsem stála sama a to už bylo pět minut po tom, co jsem řekla, že tu mají všichni být. Konečně jsem v dáli spatřila několik blížících se siluet. "Vím že máme zpoždění, omlouvám se, p-Elso." omluvil se kapitán. Neodpověděla jsem a rozhlédla jsem se po všech přítomných, mezi nimiž jsem spatřila i Chloe. Některé tváře jsem poznávala, například Loua, nebo Jima, jiné jsem však neznala. Utkvěla jsem pohledem na menší, černovlasé dívce, které mohlo být maximálně šestnáct. "Tohle je moje dcera, Kalina." položil jí ruku na rameno. "Fajn, ale já si ji na svědomí brát nebudu."

Šli jsme lesem. Kalina celou dobu kráčela se sklopenou hlavou a tvářila se umučeně. "Neměla jsi chodit." otočila jsem se na ni. "Nechtěla jsem." zamumlala. "Otec chtěl, abych měla nějakou školu." dodala po chvíli. "Školu? Chce z tebe mít zvěda, že?" "Ano, ale já nechci..." zkřivila tvář. "Vážně? Co bys tedy chtěla dělat?" zeptala jsem se se zájmem. "Chci pracovat na ošetřovně." pohlédla na mě. "Hm, s tím bych ti možná mohla pomoct." navrhla jsem jí. Její oči se okamžitě rozzářili, pak ale jakoby znova pohasly. "Otec mi to nedovolí..." "Že ne? Myslíš, že mi bude vzdorovat?" "To asi ne." pousmála se. "Dnes je úplněk." konstatovala zamyšleně. Uvědomila jsem si to až v té chvíli, co to řekla. "Ano, máme výhodu." pravila jsem.

Když jsme dorazili k hranicím s upířím územím, už se začínalo šeřit. Utábořili jsme se. "Zaůtočíme dnes o půlnoci," řekla jsem "zatím půjdu na průzkum terénu." Bloudila jsem mezi stromy tak dlouho, dokud jsem v dálce nespatřila oheň. Jak jsem se k plamenu blížila, zaslechla jsem hlasy, ale nerozeznala jsem, kolik těch lidí mohlo být.

Oheň hořel uprostřed malé mýtiny, kde kolem něj stálo několik postav. Převážná většina byla oděna v černé, jeden z nich však byl oblečen v dlouhém, bílém hábitu, takže mezi nimi vyčníval tak, až to bilo do očí. Nikdo z nich se nehýbal, až na muže v bílém, kterého jsem hned určila jako druida, jenž míchal nějakou tekutinu v kotli nad ohněm. Byli t upíři, poznala jsem to podle jejich rudých očí. Za nimi jsem spatřila jakýsi hýbající se pytel, ale nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost, cítila jsem totiž, že měsíc vychází na oblohu. "Přineste ho sem!" rozkázal druid. Dva muži vystoupili z kruhu a vytáhli obsah pytle, s hrůzou jsem zjistila, že je to Aiden, byl celý ovázaný řetězy a přes ústa měl roubík. Potlačila jsem výkřik, nejen kvůli tomu, co jsem viděla, nýbrž mé tělo se bolestně přeměňovalo do vlčí podoby. Druid mu sňal špinavý hadr z úst a vlil mu do nich jakousi kalnou tekutinu. Aiden začal křičet a svíjel se tak, jako kdyby se zmítal v nesnesitelných křečích. Naprosto jsem chápala, jak mu je, mě samé se totiž právě v tu chvíli prodlužovala páteř. Přitiskl mu dva prsty na čelo a začal něco mumlat. Lesem teď otřásal tak silný jekot, že bych se vážně divila, kdyby to ostatní, kteří tábořili na hranicích. "Je zbaven té špíny." řekl druid " Proveď to,  Dylene." Zapraskala mi čelist. Matně jsem vnímala muže, vůdce upírů, který se pomalu blížil k Aidenově škubajícímu se tělu. Sklonil se k němu a já spatřila, jak se zaleskly jeho ostré zuby a zanořili se do Aidenovi šíje. Chvíli se nic nedělo, pak ale Dylen rozkázal, aby ho rozvázali, a poté Aiden vstal. Jeho oči teď byly rudé, stal se teď upírem. "Nenávidím vlkodlaky!" řekl s čirou nenávistí v hlase. To už byla má přeměna hotová. Vběhla jsem na mýtinu a začala rvát vše, co mi přišlo pod ruku, takovou jsem měla zlost. Všude stříkala krev, Aidena jsem však nechala záměrně utéct.