Werewolf

Kapitola 23

Zavyla jsem. Odpověď jsem dostala téměř ihned, měla jsem v plánu se vrátit, ale pak se stalo něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Z křovisek za mnou se ozvaly zvuky tichých kroků. Otočila jsem se. Z temnoty lesa se vynořil Aiden a v ruce držel připravený lovecký nůž. Než jsem se nadála, Aiden ke mě přiběhl a zarazil mi jej hluboko do břicha. Skácela jsem se k zemi. "Tohle máš za vraždu mých bratrů!" zasyčel mi do ucha a začal nožem pomalu otáčet, aby mi tak způsobil ještě větší bolest. Zaskučela jsem. "Kde jsou, sakra?!" pomyslela jsem si. Zkřivil rty do posměšného úšklebku. Vstal a otočil se k odchodu, pak ale jako kdyby něco zapomněl, sklonil se ke mě a plivl mi do oka.Poté jsem ztratila vědomí.

Bylo to trochu jako kdybych prostě usnula, zdál se mi sen, ve kterém jsem procházela lesem, mé tělo však bylo přízračně průhledné, jako kdybych byla duch. Před sebou jsem spatřila to známé, mrtvolné světlo a za chvíli přede mnou stála Lisa. Dívala se na mě malinko vyděšeným pohledem, tak jak to měla ve zvyku. Natáhla ke mě ruku. "Tak pojď..." pobídla mě. "Kam?" ptala jsem se i přes to, že jsem moc dobře věděla kam. "Umíráš přece!" připomněla mi. "Ne, tohle nemůže být můj konec." odhodlaně jsem se na ni zadívala. Byla jsem něco jako duch, stále jsem však cítila bolest svého hmotného těla. "Ale ano, tohle je tvůj konec." odvětila a pokusila se mě chytit za ruku, já však před ní ucouvla. "Ne, promiň, to nejde." omluvně jsem se na ni zadívala a rozběhla jsem se lesem pryč. Při běhu, jako kdyby se má bolest přibližovala z ohromné dálky, a najednou jsem znova ležela na té mýtině. Můj dech byl velmi rychlý a mělký a můj tep se také zpomaloval.

"Co se tu sakra stalo?" vykřikla Kalina, když vběhla na mýtinu. V patách jí pádili všichni členové naší skupiny. Přispěchala ke mě a starostlivě mi podepřela hlavu. Až teď jsem měla možnost si svou ránu pořádně prohlédnout. Nůž byl stále zabodnutý v mém břiše a kolem něj, jako kdyby byla rozšklebená propast, ze které stále prýštila krev. V tu chvíli ke mě přiskočila i Chloe, otevřela svou lékárničku a počala mi ránu desinfikovat a otírat. Ostatní mezitím prohledávali okolí, a já je přimhouřenýma očima sledovala. "Musí na ošetřovnu, ztratila hodně krve." konstatovala nakonec Chloe. "Vezmu ji." nabídl se Jim a jemně mě zvedl do náruče. Byla jsem slabá a tak jsem nechala končetiny volně splývat dolů a nechala se unášet pravidelným rytmem jeho kroku.

Ahoj, 23 část mého příběhu je u konce a já bych chtěla vědět váš názor. Myslím tím co se vám líbí, nebo co mám změnit. Také vám chci moc poděkovat za počet shlédnutí a votes! :-)