Werewolf

Kapitola 9.

Ahoj lidi, úplně úvodem bych vám všem moc chtěla poděkovat za votes, které jste mi věnovali, moc děkuji :)

Probrala jsem se v jakési tmavé místnosti, byla tu zima a vlhko. Najednou se přímo přede mnou rozsvítila lucerna, a tak jsem si uvědomila, že jsem v žaláři a ten, kdo má v držení onu lucernu, stojí za železnými mřížemi a civí na mě. Jeho tvář jsem poznala, byl to Marwel. „Co jsi tu dělala?" otázal se tvrdě. „Myslím, že to tušíš." odsekla jsem. „Vážně jste byli tak naivní a mysleli jste si, že mě zabijete? A co víc, jen ty a ten kluk?" uchechtl se. Zvedl lucernu na úroveň svého obličeje, takže jeho tvář chytla rudou barvu. Najednou mě napadlo, jak absurdní náš plán byl, nesměla jsem však ukázat slabost a tak jsem tiše odvětila: „Ano, mysleli. Ale bohužel to nevyšlo." „Máš pravdu, nevyšlo, ba co víc, vše se pokazilo, vy jste NAŠTĚSTÍ nikoho nezabili a místo toho? Chytli jsme tebe. Možná že se nakonec celá tahle záležitost obejde bez války. Teď máme totiž na tvého pána páku. Když přistoupí na naše podmínky, budeš se moci vrátit zpět." „Conner se vám nikdy nepodrobí, stojí za námi, on si pro mě přijde!" zašeptala jsem a plivla mu do obličeje. Zůstal v klidu, odněkud vytáhl kapesník a beze slova si slinu otřel. „Vzpouzej se jak chceš, on nepřijde, nechá tě tu chcípnout jako psa!" Najednou se mi oči rozsvítili jantarovým světlem a v mém srdci se probudil vlk. Měla jsem neskutečnou touhu zabít toho tyrana, mezi mnou a jím však naneštěstí stály mříže. Vrhla jsem se proti nim takovou silou, že se prohnuly. „Vztekej se jak chceš, nepomůže ti to." řekl Marwel a odešel.

Dny ubíhaly a já myslela, že v té tmě zešílím, nebála jsem se, jen jsem měla pocit, že jsem úplně sama, ztracená v temnotě. Také mi dělal starost Aiden, co se s ním stalo, utekl? Zabili ho? Tohle však nebylo to jediné, co sužovalo mé srdce, byl to také blížící se úplněk. Tři dny před tou nocí, mi začali podávat vodu s podivnou pachutí. Když jsem si uvědomila, co to je, chtěla jsem přestat, byl to lektvar, který měl zabránit mé přeměně.

Přišla ta chvíle, cítila jsem to, měsíc započal výstup na oblohu. Najednou jsem ucítila příšernou bolest, jako kdyby celé mé tělo probodávalo tisíce nožů. Mé utrpení se co chvíli stupňovalo a já měla pocit, že už to nevydržím. Bylo to tím, že mé tělo se chtělo přeměnit, ale lektvar tomu bránil. Cítila jsem, jak mi vystupují žíly. Snažila jsem se zavýt, znělo to však podivně, něco mezi lidským výkřikem a zavytím mučeného vlka. Bylo to jako kdybych se nemohla rozhodnout, jestli se přeměnit, nebo ne. Ucítila jsem, jak mi praská páteř, i ona by se zoufale chtěla prodloužit. Zhroutila jsem se na zem, kde jsem se svíjela v nesnesitelných bolestech, mé tělo bylo jako v ohni. Doufala jsem, že někdo můj skřek slyšel, ale ve skrytu duše jsem věděla........že ne....... Tušila jsem, že tohle...................nepřežiju.