Werewolf

Kapitola 15.

Ahoj lidi, tak jsem tu s další kapitolou!😊 Moc vám všem děkuji za všechna votes a krásné komentáře. Tahle část bude psaná trochu netradičně, a to z pohledu Aidena. Snad se vám to bude líbit😊!

Stále se nevrátila, byl to už týden a já začal být neklidný. Ostatně, nikdo z Vyvolených se nevrátil a všichni byli prohlášeni za mrtvé. Já však v hloubi duše cítil, že ne, že Elsa žije.
Ale co jsem měl dělat, musel jsem říci Colinovi pravdu o tom, jak jsem se sem dostal, potřeboval jsem totiž pár chlapů, abych ji mohl najít, navíc bychom to stejně moc dlouho neutajili.
Zaklepal jsem na dveře jeho pokoje. "Dále!" ozvalo se a tak jsem vstoupil. Když mě uviděl, po tváři se mu rozlil překvapený výraz. "Aidne!" chytil mě za rameno "Myslel jsem, že jsi mrtvý!" "O tom s tebou právě potřebuji mluvit..." odvětil jsem. "Asi před měsícem jsem svedl s Elsou boj, ve kterém jsem utržil vážná zranění, zemřel bych, kdyby mě nezachránila. Nesměli jsme to nikomu říct, Conner by nás zabil a tak Elsa řekla, že neví kdo jsem a že mě našla ležet v lese." přiznal jsem. Z jeho výrazu nebylo nic poznat."A co teď po mě chceš?" zeptal se. "Chci abys mi dal pár chlapů, abych ji mohl najít, vím že žije, cítím to. Dlužím jí to!" Zatvářil se zamyšleně. "To máš pravdu, dlužíš." konstatoval. "Dobrá tedy, poskytnu ti pět mužů, víc jich postrádat nemohu." řekl po krátké odmlce.
"Hej!" zavolal na mě někdo, když jsem vyšel ven. Otočil jsem se, stála tam malá holčička s dlouhýmy, blonďatýmy vlasy a velikýma, modrýma očima. "Co chceš?" zeptal jsem se jí. "Co je s Elsou?" ptala se naléhavě. "Tak zaprvé, já sám nevím, zadruhé, kdo vůbec jsi?" vyjel jsem na ni nevrle. Vypadala, že tuhle odpověď vůbec nečekala a že v sobě přemáhá pláč, ale pak se na mě zpříma zahleděla a řekla: "Jsem Lisa, Elsina přítelkyně a mám o ní strach. Proto se tě ptám, často jsem ji totiž viděla, jak se s tebou baví, tak mě napadlo, jestli ti třeba nedala nějakou zprávu, nebo tak." "Ne, také o ní nic nevím, právě proto ji jdu hledat." odvětil jsem mnohem příjemněji. "A mohu se k tobě přidat?" vyhrkla. "Ne." "Proč?" "Protože jsi moc malá a navíc jsi holka." odsekl jsem. Její tvář značně posmutněla. "Promiň." řekl jsem a odešel.
Vybral jsem pět statných mužů a sdělil jsem jim cíl naší cesty, najít Elsu. "Sejdeme se zítra v 7:30 před vstupní branou. Sbalte si vše, co budete na cestě potřebovat, nezapomeňte na zbraně!" poradil jsem jim.
Zamířil jsem rovnou do svého pokoje, kde jsem se dal balit své věci. Do obřího batohu jsem naskládal hromadu jídla a deky, rozhodně jsem nesměl zapomenout na mačetu a křesadlo. Poté jsem usoudil, že je potřeba se na to pořádně vyspat, ulehl jsem tedy na své lůžko a téměř hned jsem zabral.
Probudil jsem se a zjistil jsem, že je 7:15, a tak jsem se převlékl, střídmě posnídal, sebral batoh a vyšel ven. Zavazadlo na mých zádech se zdálo být o něco těžší, ale já tomu nevěnoval pozornost.
Má skupina už stála připravená na smluveném místě, takže jsme byli připraveni vyrazit.
Šli jsme lesem tak dlouho, dokud jsme nedorazili až k hranicím s územím upírů, rozhodli jsme se totiž nejdříve prohledat tuto zemi, to protože jejich říše byla hned po té naší nejblíže Nenalezené zemi.
Začalo se smrákat, když jsme se konečně utábořili. Dostal jsem hlad, otevřel jsem tedy batoh a co jsem neviděl, jídla tam bylo polovic, místo toho tam seděla maličká dívenka. Dívala se na mě svýma obrovskýma, modrýma očima a já okamžitě poznal, kdo to je. "Liso!" vykřikl jsem "C-co tu děláš?" "No, já jsem chtěla najít Elsu!" bránila se. "Aha! Tak to je vážně super! Teď budu mít na krku ještě tebe!" rozzlobil jsem se, ale v hloubi duše jsem věděl, že by bylo nebezpečné poslat ji zpět. Její oči teď vypadaly ještě větší, než obvykle a lesknul se v nich rudý oheň. "Tak fajn, jdi si lehnout, já zatím vymyslím co z tebou."
Měl jsem noční hlídku, sice jsem nepředpokládal, že by se mělo něco stát, ale pro všechny případy jsem si ssebou vzal i svou mačetu. Všude byl klid, až do jedné chvile, mezi stromy jsem totiž zaslechl jakési šustění. Vstal jsem a šel za tím zvukem. Viděl jsem, jak se tam něco mihlo, rozběhl jsem se za tím. Bylo to velmi rychlé, ale na mě to nemělo, utíkal jsem co mi síly stačily, až jsem byl asi jen metr za tím, a tak jsem skočil. Byl to jakýsi muž, podle očí upír. Přitiskl jsem mu ostří na hrdlo.
"Kdo jsi?" zasyčel jsem na něj. "Jmenuji se Ector." "Jsi zvěd?!" "A-ano." rozklepal se mu hlas. "Poslyš, když mi odpovíš na pár otázek, tak tě možná nepodříznu." nabídl jsem mu. "D-dobře!" chytil se té šance na únik. "Nezajali jste náhodou poslední dobou někoho od nás?" ptal jsem se. "Ano, chytila jsme jednu holku." odpověděl. "Jak vypadala???" naléhal jsem a přimáčkl mu čepel ke krku tak moc, až jsem viděl, jak mu po krku stéká čůrek krve. "Dlouhé, černé, kudrnaté vlasy a vzhledem k její bílé pleti možná až moc rudé rty. Také nemá nohu." přesně popsal Elsu. Jediné, co mi nesedělo byla ta noha. "Kde ji držíte?" "V podzemních žalářích!" vyhrkl. "Dobrá, můžeš jít." propustil jsem ho. Vstal. Skočil jsem na něj zezadu a prudce mu trhnul hlavou do strany, čímž jsem mu zlomil vaz.
Bylo to ode mě kruté, ale neměl jsem zbytí, kdybych ho nechal odejít, řekl by o nás Dylenovi. Svým způsobem jsem však svůj slib dodržel, nepodřízl jsem ho.
Teď jsem věděl kde je Elsa, teď jsem ji mohl zachránit.