Werewolf

Kapitola 16.

Ahoj, úvodem bych jen chtěla poděkovat za krásné komentáře a stále vzrůstající počet hlasů. Samozřejmě i dnes budu moc ráda, když tu zanecháte koment, nebo ještě líp, votes😊 doufám, že se vám i dnešní část bude líbit😊.
Pozn.: V Elsině světě platí to, že pokud se smísí vlkodlačí prokletí s upířím kousnutím, dotyčný zemře.

Ležela jsem na studené, vlhké zemi. Nedávali mi jídlo, byla jsem tedy na kost vyhublá, neměla jsem sílu ani se vzepřít na rukou, natož na útěk. Záchrana však přišla zcela nečekaně, usnula jsem, když jsem najednou zaslechla kroky. Instinktivně jsem se posunula dozadu, abych nebyla tolik vidět, po všem tom mučení není divu.
Pak jsem ale zaslechla známý hlas. "Elso???" zašeptal. "Aidene!" vykřikla jsem. Nikdy jsem ho neviděla raději než teď. Připlazila jsem se k mřížím a přitiskla tvář na jejich chladný povrch. Myslím, že i v tom šeru rozpoznal pahýl, který zbýval po mé levé noze, zatvářil se tedy velmi vystrašeně. "Co se ti sakra stalo?" vyhrkl. "To je na delší vyprávění!" mávla jsem rukou. "Tak dostaneš mě už odsud?!" zeptala jsem se po chvíli. "Jo, jasně!" řekl, jako kdyby se najednou probudil z hlubokého tranzu. Z útrob své bundy vytáhl dlouhý drát a dal se jím odemykat veliký zámek. Nakonec se mu to povedlo a dveře se s cvaknutím otevřely.
Vynesl mě nahoru na světlo a zřejmě se zděsil mých jizev a nezhojených zranění. "Jaký máš plán?" zeptala jsem se. "Myslel jsem, že vylezeme tím oknem, kterým jsem přišel, ale tvůj zdravotní stav nám to malinko komplikuje."
Nesl mě v náručí dlouhými chodbami upířího centra. Nikde nebylo živáčka. Zahnuli jsme do jedněch dveří. V pokoji, do nějž jsme vstoupili, bylo otevřené veliké okno. Vyklonila jsem se z něj, jak jen to šlo, zatočila se mi hlava, bylo to tak vysoko! Aidenova tvář ztvrdla zamyšlením. "Mám nápad!" zvolal nakonec. Strhnul dlouhé závěsy, rámující okno a dal se je svazovat. "Spustíme se!" řekl, jeden konec připevnil k parapetu a druhý hodil dolů.
Rukama jsem se zavěsila za laicky vytvořený provaz a pomalu ručkovala dolů. Najednou jsem zaslechla zakřupání. Vzhlédla jsem. Lano nade mnou se začalo trhat. Cítila jsem každé prasklé vlákénko, až se provaz přetrhl a já spadla dolů. Dopadla jsem tvrdě, přímo na obličej. "Jsi v pohodě?" vyklonil se Aiden z okna. "Jo, myslím že jo!" zašeptala jsem, když se mi podařilo zvednout hlavu.
Najednou jsem zaslechla jakýsi křik, následující události se sběhly tak rychle, že jsem měla problém zapamatovat si je. Aiden vyskočil z okna, šikovně dopadl na bobek, vzal mě do náručí a utíkal. "Co se děje?" otázala jsem se. "P-p-ronásledují nás!" snažil se odpovědět, ale jelikož běžel a musel pořádně dýchat, nebylo mu moc rozumnět. Má váha mu také neulehčovala.
Běželi jsme lesem, dokud jsme nenarazili na malý tábor, kde posedávalo několik našich, kupodivu jsem mezi nimi spatřila i Lisu. "Dělejte, balte se! Pronásledují nás!" varoval Aiden, to už tu ale byli i upíři a byla jich nejméně dvojnásobná přesila. Ostatní tasili zbraně, já však u sebe neměla nic, čím bych se mohla bránit. "Hej, chytej!" zvolal jeden z našich a hodil mi krátký nožík. Poděkovala jsem krátkým kývnutím. Skupina upírů kolem nás mezitím kroužila, až do té doby, dokud se na ně Aiden odvážně nevrhl. Začal boj. "Liso! Utíkej!" zakřičela jsem na ni a ona jako na povel zmizela mezi stromy. Jeden z nepřátel to však nejspíš slyšel a rozběhl se za ní. "Ne!" vykřikla jsem, protože se za chvilku vynořil zpět a za límec držel Lisu. Nemohla jsem dělat nic jiného, než mrštit po něm půjčenou zbraň, ta se však od něj jen odrazila a s cinkáním spadla na zem. Střetla jsem se s ním pohledem, usmál se a přidržel si Lisiinu šíji. Už se k ní nakláněl..."NE!!!" vykˇikla jsem, když se jeho ostré zuby zakously do jejího krku. Odhodil ji na zem, jako kus hadru a pak...se rozhodl, že zabije i mě.
Pak se ale stalo něco nečekaného, přiskočil totiž Aiden a vrazil mu svou mačetu mezi žebra, načež se upír zhroutil na zem mrtev.
Připlatili jsem se k Lise tak rychle jak jen to šlo. "Elso....jsem ráda....že jsi v..........pořádku...." vyprávěla ze sebe tiše. Na to jsem neměla co říct. Oči se mi zabily slzami. "Ne, prosím, neodcházej!" zašeptala jsem sledujíc, jak světlo v jejích očích zhasíná. "Ne!!!" rozvzlykala jsem se, přikládajíce si její studenou ruku na tvář.
"Elso!" zavolal na mě někdo a já se rozhlédla kolem. Vše jsem viděla rozmazaně, ale jedno jsem věděla jistě, nikdo další, kromě mě a Aidena nepřežil.
Zrovna jsem vzhlédla, když jsem ho viděla, jak mě opět zvedá ze země a utíká. Těžko se mi tam nechávalo Lisiino tělo, ale musela jsem...
Utíkali jsme mezi stromy, pár upírů nás stále stíhalo, ale přechodem přes naše hranice nás nechali být, jako kdyby tam byla jakási neviditelná stěna.
Konečně jsem v dáli spatřila Doupě a když jsme doběhli k jeho branám, padli jsme na zem únavou.