Werewolf

Kapitola 26

Stáhli jsme se zpět a tak začaly dlouhé týdny obléhání. Aidenovo tělo jsme pochovali s ostatními vzadu za obytnou zónou. Od té doby co zemřel, jsem ztratila veškerý pud sebezáchovy, cítila jsem totiž potřebu pomstít jeho smrt na tom, kdo mu to udělal, tudíž na sobě. Seděla jsem u sebe v pokoji a přemýšlela co dál. "Jsme v loji..." pomyslela jsem si když jsem si vzpomněla kolik jich je. Nejdřív jsem neviděla nejmenší naději, jak je porazit, pak jsem si ale na něco vzpomněla.

Vyběhla jsem ven, všichni na mě hleděli a v očích měli směsici očekávání a strachu. S nikým jsem nepromluvila, prostě jsem proběhla kolem.

Zaklepala jsem na dveře jednoho z pokojů. "Dále!" ozval se skřehotavý hlas. Vstoupila jsem do neprostupného šera. "Čekal jsem, kdy se vrátíte." zašeptal šaman sedící uprostřed místnosti. Svíce, která stála před ním, dodávala jeho tváři zlatavou barvu."Dostal jsem zprávu, chce s vámi mluvit." oznámil po chvíli. "Ano, proto jsem tu, potřebuji radu." přikývla jsem a posadila se před něj. "Zavřete oči a myslete na ni." řekl a po chvilce začal něco nesrozumitelně mumlat. Svíce zhasla a já otevřela oči. Spatřila jsem ji stát v tom samém rohu jako předtím. "Elso! Unikla jsi!!!" vykřikla. "Čemu?" "Přece smrti!" "Ach tak..."povzdechla jsem si. "Já vím, co tě trápí, mluvila jsem s ním." oznámila mi. "S Aidenem? Mluvila jsi s Aidenem?" naléhala jsem. "Ano." přikývla s úsměvem. "Co říkal?" "Nezlobí se, ví že jsi to musela udělat, cítí se provinile za to co ti tehdy provedl, myslím to, jak tě zranil." ukázala na mé břicho. To už mi po tvářích stékaly proudy slz. "Vyřiď mu prosím, že-že-že je mi to líto, že jsem nechtěla..." rozvzlykala jsem se. "Potřebuješ pomoc, já ale nic nevím, jediný kdo ti může poradit je on, on zná jejich plány." "A můžeš ho přivést?" pohlédla jsem na ni s nadějí v očích. "Ano, to můžu." přitakala a zmizela.

Za okamžik se místností rozlilo ještě silnější světlo, než předtím. Stáli tam kde dřív Lisa a drželi se za ruce. "Aidene..." vydechla jsem. Jen se usmál. "Nemusíš se cítit provinile, nemůžeš za to, kdybys to neudělala, zabil bych tě." "Promiň..." omluvila jsem se. "Nic si od nich neberte, budou vám nabízet jídlo a pití, je jim jasné, že vám za chvilku dojdou zásoby, ale stejně, nic si od nich neberte, je v tom přimíchaný lektvar proti přeměně." poradil mi. "Jasně, díky!" vykulila jsem oči. "S tím nepočítají, myslím s tím, že si to od nich nevezmete. Myslím, že ti došlo, že bude nejlepší zaútočit za úplňku." dodal. "Dobře, to děkuju moc!" zvolala jsem. Jen se usmál. "Už musíme jít." řekla Lisa omluvně. "Opatruj se..." rozloučil se a oba zmizeli.

"Nikdo si od nich nic neberte!" učinila jsem prohlášení, když jsem vyšla ven. "Do všeho přimíchali lektvar proti přeměně! Ano, dojde nám jídlo a voda, ale raději zemřít hladem či žízní, než se jim poddat!"