Werewolf

Kapitola 2.

Proseděla jsem u dívky celé hodiny a snažila se z ní dostat alespoň její jméno, ona však zarytě mlčela a to mě neskutečně vytáčelo, snažila jsem se jí pomoci a to moc často nedělám. ,,Tak hele, chápu, že je to pro tebe těžký, ale já to zažila taky, tu samou situaci, kterou jsi zažila ty, také mě vydali jako oběť, ale to jsou lidé, myslí jen na sebe, na své vlastní nebezpečí. Jestli se se mnou nechceš bavit, odejdu, pak to tu ale budeš mít mnohem těžší!"vyjela jsem na ni a otočila se k odchodu. ,,Ne! Počkej!"zavolala a já se překvapeně otočila. ,,J-menuji se Lisa..."zašeptala. ,,Fajn, vidíš že to jde, jsem Elsa."řekla jsem a podala jí ruku, slabě ji stiskla, jako kdyby se bála. Najednou se rozplakala. ,,Hrozně-hrozně-se-mi-stýská-po-rodičích!"vzlykala. ,,Tak podívej,"naklonila jsem se k ní,,teď jsi tady, musíš to překonat, nic jiného ti totiž nezbývá. Nesmíš ukázat slabost, protože jinak tě Smečka odvrhne, nebo hůř zabije." V tu ránu ztichla a od té doby jsem ji nikdy neviděla uronit slzu. ,,Už musím jít, zase za tebou přijdu, do té doby buď hodná holka a poslouchej rozkazy."

Mé kroky však nevedly přímo ven z ošetřovny. Zastavila jsem se u toho muže, kterého jsem včera přinesla. U jeho lůžka stála Chloe a starostlivě mu otírala ránu. ,,Jak je na tom?"zeptala jsem se, když jsem přistoupila k jeho nehybnému tělu. ,,Je na pokraji smrti."odpověděla s ustaraným výrazem. Chvíli bylo ticho. ,,Proč se o něj tak zajímáš? Normálně by ti to bylo přeci úplně jedno, ne?!"zeptala se podezíravě. ,,Ne, já jen, že jsem ho našla, tak se jen ptám."odsekla jsem. Vypadalo to, že ji to uspokojilo. ,,A co ta nová, řekla ti něco? Se mnou totiž nepromluvila ani slovo." ,,Jo, chvíli jsme si povídali, moc toho ale nevím, jen to, že se jmenuje Lisa." ,,A jak je na tom, myslím psychicky?" ,,Stýská se jí, ale to ji za chvilku přejde. Bude mít jiné starosti." ,,Jo, tak to máš pravdu."

Z ošetřovny jsem zamířila rovnou do svého pokoje. Umyla jsem se, převlékla a zapletla si své černé, kudrnaté vlasy do copu. Znovu jsem vyšla ven. Otvorem ve stropě jsem viděla temnou oblohu, přicházela noc. ,,Perfektní čas pro procházku po lese."pomyslela jsem si. Vyšla jsem z Doupěte a vydala se hlouběji do lesa. Najednou jsem před sebou spatřila pár žlutých očí, z temnoty přede mnou vystoupil vlk. Zvedla jsem ruku a mírně ji pootočila, to byl pozdrav, kterým jsme poznávali, jestli je dotyčný vlkodlak, nebo ne. Vlk sklonil hlavu na pozdrav a pomalu ke mě přistoupil. Usmála jsem se a dřepla si k němu na bobek, abych ho mohla pohladit. Stalo se však něco zvláštního. Za nejbližším stromem jsem zaslechla jakýsi zvuk, nejspíše něčí kroky. Zvíře nejdříve zbystřilo a pak rychle uteklo. Zvedla jsem se a opatrně nahlédla za kmen. Na kratičký okamžik jsem spatřila stín, rychle mizící v hloubi lesa. Byla jsem přesvědčená, že vím, že ten koho vidím je upír a jelikož byl na našem území, bylo mou povinností jej chytit. Upíři byli sice velice rychlí, nikdy se však nemohli na našem území pohybovat rychleji, než my. My totiž znali své území do nejmenších podrobností, netrvalo mi tedy ani minutu, než jsem se dostala na hranici s říší upírů. Viděla jsem stín, jak se ke mě rychle přibližuje, schovala jsem se tedy za strom a když probíhal kolem mě, skočila jsem na něj. Byla to dívka, přimáčkla jsem ji k zemi a bundou jí pevně svázala ruce. Snažila se vykroutit se z mého zajetí, já ji však přimáčkla koleno do zad. ,,Být tebou, tak se nehýbu."zašeptala jsem jí do ucha.