Werewolf

Kapitola 8.

Hned po návratu do Doupěte jsem vyhledala Aidena. „Potřrbuji tvou pomoc!" naléhala jsem. „Ale ale! Copak?" uchechtl se. „Nedělej si z toho legraci, je to důležitý úkol. Mám si vybrat někoho k sobě, vybrala jsem si tebe." „A k čemu?" zeptal. „K zabití Marwela." Úsměv na jeho tváři ztuhnul, odmlčel se. „Dobře, pomůžu ti." odvětil s odhodláním v hlase.

„Máš plán?" otázal e, když jsme spolu kráčeli lesem směrem k území čarodějů. „Jo," odvětila sem bezstarostně „prostě ho podříznout." Jakoby mimoděk jsem hmátla po noži, který jsem měla zastrčený v zadní kapse kalhot. „Že se ptám..." odfoukl si. „Nepřipadá ti to sad jako dost dobrej plán?" otočila jsem se na něj s opovržením ve tváři. „Ne, jen mi to nepřipadá dostatečně naplánovaný." „Vím, že mě ještě moc neznáš, ale já neplánuju. Vždycky se něco může zvrtnout a pak? Pak jde celý ten slavný plán do kopru." otočila jsem se na něj. „A navíc, jak chceš plánovat, když neznáš jejich území?" zeptala jsem se. „Myslím, že jsme měli počkat, vyslat zvědy, nebo tak." „Jenže my nemáme čas!" oznámila jsem mu.

Překročili jsme hranici s územím čarodějů, a já zanedlouho mezi stromy spatřila jejich Centrum, tak se obecně říkalo všem našim hlavním sídlům, v našem případě to bylo Doupě. Tohle však bylo jiné, než můj domov, celá tahle stavba byla postavena z hrubě opracovaných kamenů a do lesa vůbec nezapadala. Nikde nebylo vidět ani živáčka. „Tak jo, rozdělíme se." kývla jsem na něj, souhlasil. Vešli jsme dovnitř, Aiden se dal chodbou vlevo a já tou vpravo. Všude byla tma a naprosté ticho. Po špičkách jsem kráčela ztemnělou chodbou a najednou jsem zaslechla hlas, dokonce ten hlas, který jsem hledala, Marwelův hlas, ale nerozuměla jsem mu, znělo to, jako kdyby mluvil nějakou cizí řečí. Po hmatu jsem ve tmě nahmatala jakési dveře, rychle jsem zmáčkla kliku a ony bez problémů povolili. V té místnosti bylo plno světla, ne toho přirozeného, tohle bylo jiné, bílé. Uprostřed pokoje tam stál kruh jakýchsi lidí, chvíli jen stáli a koukali na mě, po chvilce se však vzpamatovali a vrhli se na mě. Bylo jich asi osmdesát, takovou přesilu bych nedokázala přemoci ani s Aidenem po boku. Všichni se na mě zuřivě vrhli. Bojovala jsem, jak jen to šlo, poté jsem ale dostala tvrdou ránu do hlavy a pak už byla jen tma...