Werewolf

Kapitola 19

Ahoj, chci se moc omluvit za to, že jsem tak dlouho nepřidala další část, byla jsem dlouhou dobu mimo WiFi. Jsem moc ráda za všechny vaše komentáře a votes!

Usadila jsem se na svou postel a přemýšlela nad předešlými událostmi. Někdo zaklepal. "Dále!" vyzvala jsem návštěvníka, byla jsem velmi nevrlá, protože ten někdo rušil můj tvrdě vydobitý klid. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž, jenž ve Smečce zastával funkci velitele zvědů. "Má paní!" uklonil se, ale já do zvednutím ruky zadržela. "Tak mi neříkej! Jmenuji se Elsa, jestli to ještě nevíš. A neklaň se." nakázala jsem mu. Zatvářil se udiveně, ale neřekl ani slovo. "Proč jsi tady?" zeptala jsem se ho téměř klidně. "Ehm," spustil a já cítila, jak mě trpělivost opouští "zaznamenali jsme jakýsi pohyb, stovky čarodějů se stěhují směrem k Vesnicím." Vesnice, tak byla označována místa, kde bydleli lidé. Vykulila jsem na něj oči, protože tuhle situaci jsem vůbec nepochopila. "Uzavřeli spojenectví?" zeptala jsem se s obavou. "To nevíme..." odvětil s nejistotou v hlase. "To musíme zjistit..." vstala jsem, odstrčila ho a rychlým krokem zamířila ven.

Vyhledala jsem Aidena. Nalezla jsem ho na ošetřovně, kde se právě zaujatě bavil s Chloe. Oba se na mě otočili, když jsem rozrazila dveře. "Elso! Zrovna jsem byl na prohlídce, co-" "Nutně s tebou potřebuji mluvit!" vyhrkla jsem. "D-dobře" zakoktal překvapeně. "Elso! Co noha?" křikla za mnou Chloe a donutila mě podívat se na zmrzačenou končetinu. "Jo, v pohodě!" křikla jsem na ni přes rameno "Tak co je?" zeptal se klidně, když jsem ho zatáhla za roh ošetřovny. "Čarodějové táhnou směrem k Vesnicím" vychrlila jsem ze sebe. Jeho tvář náhle zvážněla. "Uzavřeli spojenectví?" zamračil se. "To právě nevím! Musíme zakročit. Počítám, že se spojí, pak budeme v hajzlu!" ulevila jsem si.

Do mé mysli se náhle vloudila příšerná vize. Viděla jsem zástupy vlkodlaků, kteří byli prodáváni do otroctví, kde pracovali v nelidských podmínkách. Naše děti byly posílány do Neobjevené země na smrt. A pak....mi to konečně došlo. "Bojí se nás" zamumlala jsem tiše. "Cože?" zeptal se nechápavě Aiden. "Bojí se nás!" vykřikla jsem "Už vím, proč to všechno dělají! Bojí se nás! Pochop, je nás sice velmi málo, ale máme něco, co oni nemají, vlkodlačí kletbu! Toho se bojí! Bojí se naší transformace! Proto se všechny jejich tajné schůze nikdy nekonaly při úplňku! Snaží se nás vyhladit!" vysvětlila jsem mu. Hlavou mi blesklo, že musíme jednat, ihned. Najednou mě naplnilo nadšení a touha po krvi těch, kteří se na tomto spiknutí podíleli. "Teď ale nemůžeme nic dělat! Nemáme žádný plán!" zaprotestoval a já na něj hleděla s otevřenou pusou. "Ale já mám plán." uchechtla jsem se. "Jo? Tak mi ho zkus předložit!" odporoval. "Hele, kdo je tu šéf?! Ty, nebo já?" rozzlobila jsem se. Sklopil oči, cítila jsem se provinile, že jsem na něj taková, ale neměla jsem na vybranou.

Kromě Aidena jsem se rozhodla povolat dalších pět mužů, zvědů, které jsem však neznala jménem. Ještě ten den, pod rouškou noci jsme vyrazili zpět k Vesnicím. Byla to dlouhá a namáhavá cesta, takže jsme asi po pěti hodinách svižné chůze padli vyčerpáním. "Odpočiňte si, s východem slunce vyrazíme." oznámila jsem a ulehla.

Ráno mě probudilo ostré světlo úsvitu. "Vstávat!" křičela jsem tak dlouho, dokud se mí společníci nezačali probouzet. Úsek, který jsme měli dnes ujít byl asi o pět kilometrů kratší, než ten, který jsme měli za sebou. "Znáš je všechny jménem?" zeptala jsem se Aidena, když jsme znova kráčeli lesem. "Jo, znám." odpověděl. "Támhleten," ukázal na rozložitého chlapa, který vypadal trochu jako gorila a na zádech se mu houpala obří sekera "to je Jim." Málem jsem vyprskla smíchy, takové jméno mi k němu totiž vůbec nesedělo. "Tamten, to je Carl." kývl na muže, který měl snad každý milimetr kůže potetovaný. "Lou, Don a Stue." pohodil hlavou ke třem, obyčejně vypadajícím týpkům.

Konečně jsme před sebou spatřili slaměné střechy hlavní Vesnice. Mé srdce ztěžklo, v těchto místech jsem byla naposledy asi v deseti letech a mé poslední vzpomínky na toto místo nebyly zrovna šťastné. Vybavila se mi tma a nezměrný strach a pak také ty oči.... "Elso!" vytrhl mě z mého zamyšlení Aiden.

Vstoupili jsme do Vesnice, kde naše přítomnost okamžitě vyvolala nechtěný rozruch, lidé nás obezřetně sledovali a shlukovali se kolem nás."Hledáme vašeho vůdce! Kde je?!" křičel Aiden a rozhlížel se přitom po všech přítomných. Z davu vystoupil starší muž. "Co mu chcete?" zeptal se se vzdorovitým výrazem ve tváři. "Chceme s ním mluvit!" oznámila jsem mu s nepřátelským výrazem ve tváři. Lekl se. "zavedu vás tam, jestli chcete." nabídl se.

Vedl nás dlouhými ulicemi, až jsme konečně zastavili u vrat největšího a nejhonosnějšího domu, který jste zde mohli najít. Starší muž zaklepal, dunivý zvuk jeho kloubů se rozlehl po celé ulici. Chvilku jsme čekali, pak se ale ozvalo mocné zavrzání a z vrat vystrčila hlavu jakási žena ve středních letech. Na to, jaký to byl dům, byla oblečena dost prostě. "Kdo jste a co chcete?" rozhlédla se po nás. Vystoupila jsem. V tu chvíli, kdy uviděla mou tvář, rychle sklopila pohled k zemi. Prohlédla jsem si ji a mé srdce se zastavilo, snad to nebyla ona... "Chceme mluvit s vaším vůdcem, zaveď nás k němu." rozkázala jsem a ona nás bez řečí pustila do domu.

"Vůdce má teď nějaké jednání, budete muset počkat." oznámila neurčitě, když nás vedla tmavými chodbami. "S kým?" zeptala jsem se. "Ehm, no..." nemohla se vymáčknout. "Tak dělej, s kým!!!" zařvala jsem. "S-s vůdcem čarodějů!" zakoktala. "Sakra!" procedila jsem mezi zuby. Stanuli jsme v místnosti, kde za stolem seděl muž, jehož vlasy byly prokvetlé stříbrem. Na zemi tam seděl asi desetiletý chlapec s blonďatými vlasy, který si hrál s dřevěným koníčkem. Na moment ke mě vzhlédl. Jeho tvář mi někoho silně připomínala. I ten starší muž k nám zvedl oči. Lekla jsem se, teď už nemohlo být pochyb o tom, kdo jsou. "Elso..." pravil tiše a hleděl na mě svýma udivenýma očima. Nemohla jsem ze sebe vypravit hlásku. "T-t-t-tati...." zašeptala jsem. Žena, která teď stála ani ne půl kroku ode mě se zatřásla. "M-mami..." Nemohla jsem dýchat, náhlý nával vzteku mi ucpal hrdlo. Začala jsem křičet. Všichni se lekli, ten malý chlapec dokonce natolik, že se rozplakal. "Jak-jak jste mohli?! Jak jste mi to mohli udělat?!" ječela jsem. Ucítila jsem na rameni Aidenovu ruku. Utišila jsem se. "Je to pravidlo, slabší z dvojčat musí odejít, silnější se stane následníkem starého vůdce." odvětil otec klidně. "Nechápu to, to by totiž znamenalo...." "Ano, že máš bratra, který je teď vůdcem." dořekl za mě větu. "A kdo je sakra tohle?!" ukázala jsem na plačícího chlapce. Matka ho zvedla ze země a postavila ho přede mě. "Tohle je Chris, syn tvého bratra." kluk se na mě zadíval svýma vlhkýma, modrýma očima. Málem jsem vykřikla, už jsem věděla, koho mi tak připomíná. "Panebože, Lisa..." zašeptala jsem. "Ty znáš Lisu? Co s ní je?" ptala se matka. "Teď o ní máte strach?! Je mrtvá, jestli to chcete vědět!" zařvala jsem. V tu chvíli do místnosti vstoupil vysoký muž. "Vyšlo to, uzavřeli jsme spojenectví!" oznámil s radostí v hlase. Pak se obrátil ke mě, zřejmě mě hned poznal, já si ho však nepamatovala. "Elso?" vyřkl. "Ty svině! Víš co je s tvou dcerou?! Lisa je mrtvá!!! Chtěli jsme s vámi uzavřít spojenectví, ale víte co?! Už nemáme zájem!!!" zařvala jsem a se svými druhy v patách, jsem odešla.