Cesta ke štěstí

11. Doba příprav

Josef potřeboval s Adamem probrat dobu kdy bude pryč, aby mu doma zalil kytky, vybral schránku a občas jen zkontroloval jeho byt. Taky mu dělala starost jeho malárie od posledního ataku to bylo dlouho a on měl strach, že se to stane, když tu nebude. Naštěstí by pomohla Anežka s Eliškou, které pravdu znaly, taky to s Adamovým svolením řekl Marii. Jenže Adam byl tvrdohlavý a on se bál, že si o pomoc prostě neřekne. Pokud by to byl mírný atak zvládl by to sám, ale u většího potřeboval pomoc. Dokonce přemýšlel jestli nezkusit zavolat jeho kamarádovi Štefanovi, jenže to by se Adam asi naštval. No alespoň v pavilonu to bylo dobré, sice se s Annou spíš ignorovali, ale nebyli tam nějaké velké potíže. Nevěděl přesně proč, ale radši v tom moc nešťoural. Našel vnuka jak se vrací k sobě do zázemí pavilonu. Adam se vracel k sobě, když si všiml dědy, očividně ho hledal. "Ahoj dědo hledáš mě?" "Ano hledám, Anička mi řekla kam si šel. Jen jsem si s tebou chtěl ještě domluvit pár věcí ohledně mé cesty. Potřeboval bych, aby jsi mi dohlédl na byt." "V pohodě dědo, s tím počítám a předpokládám, že to není všechno. Jen kvůli tomu by jsi mě teď nehledal." "Adame prosím tě hlavně pokud by se vrátila malárie dej vědět Anežce, aby se o tebe měl kdo postarat, sám to nezvládneš." Adam se v duchu usmál, děda ho opravdu znal dobře, věděl moc dobře, že by nikomu nevolal. Jenže to platilo do minulého týdne. "Slibuju ti, že si o pomoc řeknu, když to bude potřeba, stačí ti to takhle?" "Dobře Adame, to mi stačí." Josef byl trochu zmatený jeho kladnou reakcí, ale snad to opravdu dodrží.

Sid se večer chystala za Viky do baru, chtěla s ní mluvit. S Petrem to pořád bylo jak na houpačce, ale alespoň už si konečně dokázala přiznat, že se do něj zamilovala. Bylo strašně zvláštní, že zatím neměla potřebu jí říct o Adamovi. Tohle jejich tajemství jí zvláštním způsobem dávalo svobodu a možnost líp snášet vše okolo táty. Pořád jen přemýšlela jak to celé bude časem, jednou budou muset říct jak to mezi sebou mají. Pokud by se v zoo něco dělo, tak by to nakonec i mohlo vyplynout samo. Jenže ona sama pořád ani nevěděla jak na to s Eliškou a Anežkou, ohledně její rodiny. Prostě tomu nechá volný průběh. Viky už byla převlečená a seděly spolu u jednoho stolu vzadu. "Pořád si myslím, že ta věc s Alex je blbost. Měla by jsi mu to říct." "Jenže já nevím, teď se sice s Markétou pořád hádají, ale co když ona je ta kterou on opravdu chce. Mě prostě bere jen jako chůvu co zvládá dvojčata." "Vážně tomu věříš? Vždyť ty a Alex jste jedna, takže pokud ho zaujala ona tak ho musíš zajímat i ty. Viky hlavně neudělej nějakou blbost." "To mi říká holka co se postavila svoji rodině? Jak to teď máš s tátou?" "Pořád je to těžké, ale třeba se to opravdu uklidní a pak se uvidí co dál." Sid počkala než půjde Viky zpívat a pak radši odešla domů. Poslední co by potřebovala bylo, aby jí tu našel Albert.

Když došla Sid domů ještě si psala s Adamem. Tyhle jejich večerní zprávy nebo hovory jí fakt zlepšovaly náladu. Bylo zvláštní jak se dokázala svěřit jemu, ale s Viky se jí to až tolik nedařilo. Možná v tom hrála roli její situace, ona se kvůli Petrovi teď opravdu trápila. Pak se obě taky trápili kvůli Markovi, tomu konečně došlo jaká je Mína mrcha a poslal jí k čertu. Jenže teď se prostě trápil. Zatím se i s Vojtou dohodli, že to nechají být. Prostě potřeboval čas to celé nějak zpracovat. Taky mu asi vadilo, že oni všichni měli celou dobu ohledně Míny pravdu. V zoo zatím pracovala, ale už měla podanou výpověď. Taky už šla jen do malého stánku a Lada šla na její místo. Sid za to byla ráda, protože měla chuť ji jednu vrazit za to, že podváděla takového fajn chlapa jako je Marek. Rozhodně si tenhle zbytek týdne opravdu hodlala užít. Zítra přijde Adam na večeři a ona se na to opravdu těšila.

Adam se v pátek večer vrátil domů z večeře u Anny. Musel uznat, že byla skvělá kuchařka. Jak mu řekla její máma vařila skvěle a ona jí v kuchyni ráda pomáhala. Uvědomil si, že jí opravdu chce o svojí malárii říct a ne kvůli tomu, že děda teď odjíždí. Prostě chtěl, aby to věděla, bylo to pro něj důležité. Za posledních pět let se nikomu neotevřel tak jako jí za těch pár dní. Štefan sice toho dost věděl ohledně jeho života, ale ani jemu neříkal kdy přesně měl atak. S dědou zase mohl mluvit o práci a malárii, ale o svém soukromí ne, vždy z toho totiž byla jen přednáška ohledně toho jak žije. Musel se usmát, když Anně vyprávěl o své bytě, řekl jí, že by asi byla dost v šoku. Překvapila ho, když řekla, že je jí jasné, že má doma hady a vybavení podobné na jaké byl zvyklý z armády. Měla absolutní pravdu, za pár dní o něm věděla hodně a jemu tohle přátelství taky začalo prospívat. Možná to opravdu byla jeho cesta z osamělého života.