Hokejové prázdniny ✔️

Super den ... až na večer

Ráno jsem se vzbudila až s budíkem a upravená se dobelhala na snídani. Byly i lívance! zjistila jsem hned po příchodu. S pořádnou porcí tohoto sladkého blaha jsem se usadila za klukama. Úplně jsem zapomněla na dnešní přípavnej zápas se Švýcarskem!

V bráně by měl být Tom a Danda jako náhrada. Měla jsem v plánu se jít kouknout abych viděla jestli bude tak dobrý jako je na trénincích. Na snídani se probíralo všechno možné a hodně jsme se nasmáli.

Po snídani jsem ale neměla co dělat, protože nikdo z kluků neměl čas a já si chtěla užít chvilku sama. Vzala jsem si knížku a do oběda jsem se od ní nehnula. Po obědě jsem se šla kouknout na kluky jak jim to jde na ledu a Tom v bráně zářil. Dívalo se na kluky fakt hezky a ještě když kluci co byli na střídačce vtipkovali. Chvíli Toma pak v bráně vystřídal Oliver, aby se taky rozchytal v případu nouze. Ke konci tréninku jsem věděla že dneska to nebude lehké, protože to klukům nejezdilo. Myslela jsem si že to bylo jen na začátku protože teď dva dny nehráli ale nakonec to vypadalo že jsou unavení a to MS ani nezačalo.

Radši jsem rychle odběhla čekat kluky do šatny, protože jsem věděla že se to tam bez psychologa asi neobejde. A taky že jsem měla pravdu. Danda byl zničenej a říkal něco ve stylu že pokud se Suchymu něco stane, bude to největší propadák v historii juniorského MS, protože to jak bude chytat, bude hrůza děs. Mně teda moc nepřipadalo že by mu to dnes až tak nešlo ale nejsem profík. Kulich si stěžoval na bolest za krkem kvůli tvrdým polštářům a Šalé že se blbě vyspal, protože byl úplněk a jemu svítil měsíc přímo na obličej.

Panovala tam zvláštní atmosféra a já cítila, že ten zápas nedopadne.

Byly asi 3 hodiny a zápas začínal v pět. Kluci měli dvě hodiny k tomu, aby se zkoncentrovali a já jim věřila, že to zvládnou a nakonec to vyhrajem.

Po půl hodině mnou strávené v posteli někdo klepal a já šla otevřít i přes to, že bylo odemčeno. "Tome!" Řekla jsem s úsměvem když jsem viděla skoro dvoumetrového brankáře stát ve dveřích. "Pojď dál" řekla jsem a nechala ho projít. Přišla jsem do pokoje a on stál u postele. Když jsem k němu přišla, podíval se na mě a usmál se.

Ty víš že bys to neměla dělat! Blikalo mi v hlavě, ale já to ignorovala. - nebo jsem se o to aspoň snažila. - Nešlo to vydržet a já ho políbila. Hned jsem se odtáhla a řekla jsem: P-promiň! J-já nevím co to-" ani jsem to nedořekla a cítila jsem opět jeho rty na těch mých. Bylo to něžné ale přes to velmi pravé. Nevěděla jsem proč jsem začala ale nechtělo se mi přestat. Jeho rty byly tak měkké a příjemné a měla jsem pocit jako by to trvalo věčnost.

Nevím po jak dlouhé době ale odtáhl se. Měla jsem strašné nutkání mezeru mezi námi znovu překonat ale nestihla jsem to, protože mě shodil na postel. Ladně ale hladově. Opatrně se nademnou opřel a hned překonal mezeru mezi našimi rty.

Ovšem, ozvalo se klepání a já jsem se odtáhla. Chtěl pokračovat ale dala jsem mu prst na rty. Naklonila jsem se k jeho uchu a zašeptala: "Někdo klepal. Musím jít otevřít, než si otevře sám" Tom mi uvolnil cestu a já šla otevřít. Byl tam táta a řekl: "Není tu Tom? Nemůžeme ho najít a hledali jsme všude"

Nečekal na odpověď a vešel dál. Rychle jsem zavřela dveře a pospíchala za ním. Když jsem se mu ale podívala přes rameno, spadl mi obrovský kámen ze srdce, protože tam seděl v tureckém sedu a naproti něj ležel zápisník s tužkou. Napsal tam dokonce svoje jméno. Vypadalo to, jako obyčejná návštěva ostatních kluků, co si potřebují jen popovídat.

"Jé ahoj!" řekl Tom když si ho všiml. "Nazdar" vyhrkl táta "Příště by bylo dobré dát někomu vědět kde jsi protože tě hledáme asi půl hodiny." Tom se jen usmál "No. Prostě za půl hodiny buď v kabině. Což znamená v 16:00." Tom přikývl a taťka odešel. Chvíli jsme počkali než neuslyšíme žádné zvuky a já řekla: "Uff. No to bylo o fous. Díky" "Pokud mi chceš poděkovat dostatečně, pojďme dokončit co jsme začali" řekl Tom, odložil propisku s deníkem mimo postel a za pas si mě přitáhl zpátky na postel.

Oblečení nám zůstalo všechno, ale i tak to bylo nádherný. Do té doby než jsme zjistili že máme 10 minut. Tom zmizel a já se začla chystat na zápas.

Prohráli jsme... Podle mých předpokladů. Suchy dneska nechytal úplně dobře a Táta byl po začátku druhé třetiny naštvaný. Na konci zápasu úplně zuřil.

Bylo docela hodně diváků a tak mi dělalo problém se z tribuny dostat do kabiny. Už od schůdků jsem slyšela řev. Z naší kabiny samozřejmě. "Tomuhle vy říkáte hokej?!! Hráli jste jak hovna na palici!! Co to mělo bejt Tomáši?! Máš být zeď a ne drátovej plot, kterým proletí každá druhá střela!! Máte štěstí že to byl jen přípravnej zápas. Kdyby to bylo už MS, poslal bych vás domů všechny do jednoho!!!"

Chystala jsem se popadnout kliku když v tom se přede mnou rozrazily dveře a vyletěl z nich táta. Podíval se na můj vystrašený výraz a řekl ne, ne on zakřičel: "Tys mě slyšela řvát tak málo že se divíš a bojíš se?!!" A odešel.

Přišla jsem do kabiny a zavřela dveře. Viděla jsem jak se kluci stydí za svůj výkon. "Hele kluci. Táta jenom přehání. Odjakživa ten hokej moc bere Dan by vám jako děcko z Liberce mohl vyprávět svoje. Nehráli jste tak špatně a nezasloužili jste si ho takhle vidět vyvádět. Mrzí mě to a určitě si to neberte blbě. On chce jenom přivést kov, protože hrozí, že už nebude trénovat. Jak vidím ty vaše obličeje, tak toho radši nechám, protože jde vidět že vás to nebere." A odešla jsem. Pak šlo ze směru kabiny jen ticho.

U večeře panovala zvláštní atmosféra a u našeho stolu nepadlo za celou dobu ani slovo. Celý tým byl skleslý.

Do večera se u mě nikdo neukázal i když jsem čekala ,že zrovna dnes bude nával.