Hokejové prázdniny ✔️

Halifax

Pro začátek aby nebyly zmatky. Přijde mi zbytečné to natahovat, když se na přípravách nic zvláštního za zbylé dny nestalo. Takže uplynul čas a přesouváme se do Halifaxu

Píše se pondělí a konečně odjíždíme. No když se nad tím zamyslím nevím jestli mám být ráda nebo ne. Nikdo z nás neví, jestli se kluci dostanou vůbec do čtvrtfinále a pokud ne, znamená to že se čas, jakej spolu ještě budeme krátí.

Během těch dnů, se toho moc nedělo a neměla jsem moc času být s klukama. Trenéři na mně nechali jen tu práci, při které se moc nekomunikuje s klukama a kluky nic netrápilo, takže za mnou byl jen Šapovaliv a Čech.

Ráno proběhlo celkem v pohodě a v 10 jsme vyjížděli. Cesta trvala hodinu a půl a my byli v hotelu všichni až ve 12. Přece jen nejmíň nás nebylo. Postupně jsme si prohlédali hotel a po obědě měli kluci trénink. Za týden je totiž čeká první zápas a Kanada proti které máme hrát, není jednoduchý soupeř.

Po obědě jsem se šla kouknout na trénink kluků. Seděla jsem na tribuně a došla jsem pozdě, takže si mě všímali kluci postupně. Jelikož jsem si ještě nečetla plánek, dozvěděla jsem se až na stadionu to, že zítra hrajou přípravný zápas proti Lotyšsku. Jakmile jsem to slyšela, myslela jsem si že je to jasná výhra ale už několikrát jsem si osvědčila v praxi přísloví: Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.

Klukům zbývalo asi 15 minut tréninku a já nevím proč nechtěla, aby mě viděli i ti, kteří si mě ještě nevšimli. Vyplížila jsem se pryč a šla na pokoj. Před tím než jsem otevřela dveře, jsem si všimla už asi tátou nalepeného papíru na dveřích s nápisem "Psychologie". Pousmála jsem se nad tím a bez rozhlížení zaplula dovnitř.

Pokoj byl krásný a voňavý. Tak krásně uklizený byl do té doby než odjedeme naposledy. Začala jsem si vybalovat, protože dva týdny tu budeme určitě a po půl hodině jsem zaplnila skříně svými věcmi. Pustila jsem si televizi a spadla do postele. Relaxovala jsem a užívala si posledních pár hodin aspoň nějakého toho klidu. Protože si myslím že po započnutí šampionátu u mě bude přeplněno. A začínám být nervózní z toho, že zrovna Tom jakožto brankář, tu bude asi nejčastěji...

Po pár hodinách byla večeře a Jakmile jsem vešla do jídelny, klukům se rozzářily úsměvy na rtech. Asi byli rádi že mě vidí, ale i když jsem viděla že čekají až za nimi přijdu, zaplula jsem k trenérům. Jejich úsměvy poklesly.

"Ticho!" Rozezněl se místností tátův hlas a přehlušil všechno štěbetání. I tak jsem zřetelně poznala větu, kterou prohlásil Kulich hned po tátově zvolání "Zase motivační proslov?" Od jejich stolu se ozval tichý smích a já se taky rozesmála. Tom s Jirkou si toho všimli a uculili se na sebe. "Jelikož už asi máte všichni hlad a i já, tak to nebudu protahovat. Za týden nás čeká první zápas a asi nám všem došlo, že s Kanadou to nebudeme mít zadarmo. S vaším dosavadním výkonem jsem byl spokojen, ale něco tomu chybí. Musíte myslet na to, že tady jde o všechno. Zítra a po zbytek přípravných zápasů hrajte tak, aby jste byli schopní hrát do Silvestra. Zítra na tom ledě nechte tolik, aby to s vámi neseklo. Teď už nemám nic, všechno ostatní vám budeme říkat při trénincích a takhle před večeří nebo třeba obědem. A především se můžete spolehnout tady na Hanku a cokoliv s čím si nebudete vědět rady, říct jí. Ona si nechá většinu pro sebe ale nespokojenost s námi, nebo pohodlím zde, s námi konzultuje. Jména nezmiňuje nemějte strach. Teď už dobrou chuť" Dořekl a pokynul rukou k rautu.

Kluci se postupně po stolech zvedali a chodili si pro jídlo. Nakonec jsme šli my. Byla jsem nucena projít kolem stolu naší party a to protože si sedli nejblíž k trenérskému stolu. Kluci se na mě koukali a já na ně. Byla s nimi sranda o tom není pochyb ale já mám v plánu se s nimi pořádně začít bavit až třeba zítra. Potřebuju si nechat prostor i pro sebe a nezahltit to jimi.

Jedla jsem celkem pomalu a užívala si konverzaci mezi klukama. Postupně jsem si prohlížela celou jídelnu až jsem znala všechny detaily. Občas jsem zaslechla i konverzaci jiných kluků a nebo trenéry. Táta si se mnou občas povídal ale já se nijak obzvlášť nesoustředila.

Suchy mi nevěnoval ani tolik pozornosti a já nevěděla jestli mám být ráda a nebo ne. Za to se na mě koukali skoro všichni ostatní.

Měla jsem dojezeno, ale měla jsem chuť na sladké. Když jsem si všimla obrovských pěti krabic od Jojo, Haribo, Kinder, Lays a Tik Taku podívala jsem se na tátu tázavým pohledem. On to pochopil špatně zvedl se a začal mluvit. "Prosím o klid. Zapomněl jsem dodat poslední věc. Když se podíváte, " pokynul rukou ke mně a všichni se na mě otočili. "Tím nemyslím ať se díváte na Hanku ale na těch pět krabic. Na každého z vás vyjde jeden pytlík na den, aby jste doplnili cukry a ne že si jich vezmete víc. Ty pytlíky zůstanou tady a pokud budete chtít, přijdete si pro to sem a ne, že si jich vezmete několik na pokoj. Díky" Hodně kluků ze mě pak už nespustilo oči a já se natáhla pro žížalky a rychle zmizla.

Do večera ke mně nikdo nepřišel.