Hokejové prázdniny ✔️

Finále

A je to tady. Poslední zápas, který rozhodne jaký z dvou kovů už dnes večer bude viset na krku 30 lidem českého nároďáku. V půl sedmé hrajeme finále, ve stejný čas, jako jsme před skoro dvěmi týdny zahájili také s Kanadou MS. První a poslední zápas, se stejným protivníkem, ve stejný čas a na stejném místě.

Hodně si věříme, protože po tom prvním zápase si myslíme že bychom mohli udělat za tímto turnajem zlatou tečku. Věříme v to jak nejvíc to snad jde. I když by se to nemělo zakřikovat, počítáme s tím že si to zlato po dnešku fakt odvezeme. Během dnešního dopoledne jsem měla co dělat. Postupně ke mně došli snad všichni kluci a dala jsem jim pořádnou psychologickou pomoc. Necítí se na to, ale věří v to. To byl závěr který jsem udělala po tom, co na tom bylo všech asi 25 kluků skoro úplně stejně.

Na obědě jsem si konečně oddychla a viděla ustarané výrazy kluků. A ani se jim nedivím. Jsme na stejném hotelu jako ti, které dneska máme v plánu rozsekat ve finále. Ale mám strach ze setkání s Bedardem. Co když prohrajeme a on si mě pak bude dobírat. Ne. Nesmím nad tím přemýšlet.

Po obědě byli kluci na stadecu a následovalo dvouhodinové rozbruslení a poté i lehký dvacetiminutový 'zápas'. Vyhrál tým ve kterém byl Tom, protože nepropustil ani jednu střelu a Dandovi ta jedna utekla. Ve tři hodiny jsme měli hodinovou pauzu na hotelu. Měli jsme čas na to si odpočinout a ve čtyři se šlo na lehkou ovocnou svačinu na posilněnou.

Když jsme šli o půl páté na stadion, kluci šli rovnou na fotbálek a po tradiční hodince hraní, se šli obléct a lehce rozbruslit.

Za dvacet minut jdeme bojovat o zlato. Z nervozity mě bolelo břicho a kluci vypadali smíšeně. Tom byl hodně nervózní až to bylo nesnesitelně vidět. Šla jsem za ním a pořádně jsem ho obejmula. "Jseš skvělej gólman a i kdyby jsme to dneska projeli, u mě neklesneš ani o procento níž. Vychytáš to jak nejlíp budeš umět a já věřím tomu, že tohle vyhrajeme." Cítila jsem jak se mi usmál do kůže na krku a bylo vidět že mu to dodalo sebevědomí.

A je to tady. Hra o zlato. Třičtvrtě tribun zaplňovali Kanaďani. Ale i tak tam naše České barvy vynikali a našich hrdých fanoušků nebylo málo. Siréna ohlásila začátek hry a nervozita byla cítit i od Kanadské střídačky. O ne. Kanada má přesilovku a ještě do teď nepadl jediný gól. I tak se ale věřilo že to ubráníme. Zbývalo něco kolem 7-mi minut do konce první třetiny a jedna minuta našeho oslabení byla za námi. Bacha Tome! Dobré odrazil to. Perfektně. Bacha! A bylo to Kanada se dostala do vedení. 1:0 pro ně. Konec třetiny se blížil a mi stále nesrovnali. O ne. To je zlé. V kabině panovala zvláštní atmosféra. Tom byl na dně kvůli té raně kterou propustil, ale my věřili že to zvládneme.

Další třetina je zde a důvěra v náš tým neklesala. Po minutě však nastal zvrat. Tom se v bráně svíjí v bolestech. Nevypadá to, že bude pokračovat a Danda už se protahuje, aby ho v bráně nahradil. Tom ale vstal a vypadá to, že to chce dohrát. Nechce to vzdát. Slibně jsme se po čtyřech minutách od sirény přiblížili ke Kanadské bráně ale byli šikovnější. Puk nám sebrali a následně navýšili náskok. Stadion pukal ve švech jak Kanadští fanoušci jásali a křičeli. A my pomalu a jistě ztráceli naději. Dnes to měl Tom extrémně těžké a nebýt jeho v bráně, prohráváme s větším náskokem Kanaďanů. To jak úžasné zákroky předváděl, nejde popsat slovy i když to ještě před chvílí vypadalo, že to ani nedohraje. Když jsme však nesrovnali a běžela poslední minuta druhé třetiny, začaly se mi hrnout slzy do očí. Uviděl to ale Danda a chytl mě za ruku. Měla jsem tak málo k tomu, aby jsem se rozbrečela a propadla svým emocím, ale pomohl mi a já ty slzy zahnala dřív než se dostaly z očí ven. V kabině to umíralo, ale táta pořád doufal a věřil tomu, že to zvládneme. Vymyslel nové taktiky a věřil tomu, že je zvládneme.

Třetina která rozhodne o tom, zda ještě máme šanci a nebo se budeme muset spokojit se stříbrem a nikoli zlatem. Když byla polovina třetiny pryč, propadla jsem znovu menší depce ale ta zmizela ve vteřině, kdy jsme se motali kolem jejich branky. Je tam? Tyčka!! GOOOOOL!!!! Kulichu mi tě milujeme. Snížili jsme náskok javorových listů a naděje stoupala. Kluci se motivovali tím, že máme ještě čas. Sedm minut je hodně a taky že je, protože jsme se rozhodli, že to nenecháme jen tak a už je to 2:1. O půl minuty později se vhazovalo opět u Kanady a my měli naději. Když se tak moc přiblížili k tomu že by z toho něco mohlo být Kos z toho vykouzlil další goooool!!! Neskutečně jsme to otočili a nevěřím tomu. My to srovnali. Moje slzy smutku se rázem proměnily v slzy štěstí a já skákala na střídačce radostí, společně s tátou, ostatními trenéry a především klukama, kteří z toho měli největší radost z nás všech.

A je to tu. Prodloužení. Tady se rozhodne jak dlouho ještě budeme trpět a za jak dlouho zjistíme kdo je hoden titulu letošních mistrů světa. Po polovině třetiny jsme se všichni strachovali co bude dál. Po minutě jsme se rozjeli ke Kanadské bráně ale Kulichovi utekl puk. Je to dva ne jednoho a blíží se k naší bráně. A je to gól. Kanada vítězí. Tom padl na kolena a ruce si dal na hlavu. Všichni jsme brečeli a měla jsem hroznou chuť se za Tomem rozběhnout a pomoci mu. Musí to mít strašně. Kulich propukl v pláč snad jako první. Vyčítal si jak mu ten puk utekl a Jiříček, který byl právě na ledě klečel na jednom koleni a brečel. Skoro všichni jsme brečeli a vidět Kanaďany se tak radovat nesmírně bolelo. Takhle to skončit nemělo...

Šlo se na oceňování a i když to bolelo, museli jsme slzy aspoň trochu potlačit. V kabině to bylo nejhorší ještě než jsem ale přišla do kabiny-

Přišel za mnou Bedard i když nevím jak mě našel. Narval mi svoji zlatou medaili přímo před oči a řekl: "Now i have a chance to be your friend?" řekl to tak nechutně že jsem měla co dělat abych se tam nepozvracela. "Where did you get the courage to come here now and do this." Rozbrečela jsem se ještě víc ale pokračovala jsem "You are such a disgusting wretch. You make me want to puke you bastard. I can't believe it's not embarrassing for you to come here and mock the team that could rob you of gold you brag. You are so disgustingly conceited." Chtěla jsem odejít ale otočila jsem se k němu zpátky. "I'm sorry but I can't leave without doing this" A aniž stihl cokoliv říct, dala jsem mu tak velkou ránu pěstí, že malém spadl na zem. Dobře mu tak. **

I přes slzy v očích jsem utekla do kabiny a když jsem viděla všechny tak smutné, nešlo se nerozbrečet ještě víc. Bylo skoro 11 když jsem dorazila do tak smutné kabiny a asi za hodinu už byli jakž takž v pořádku. Furt to nebylo nejlepší, protože jsme tak moc věřili ve zlato že spokojit se se stříbrem bylo peklo.

Po tom, co se všichni vyfotili se všemi co chtěli, jsme se postupně odebírali na hotel. Já jsem lehla do postele v asi půl jedné, ale nemohla jsem spát s pocitem, jak se asi cítí Tom. Rychle jsem vstala a ani mě nepřekvapilo to, že jsem před dveřmi narazila na zase skoro brečícího Toma, který se akorát chystal zaklepat. Aniž by jsme si cokoli řekli, obejmula jsem ho a asi deset minut jsme tam tak stáli a oba brečeli a uklidňovali toho druhého

Usli jsme v obejmutí a počítali s tím, že se zítra večer poletí domů.

** (Pro lidi co neumí anglicky)
Connor: "Teď mám šanci na to být tvůj kamarád?"
Hanka: "Kde jsi vzal odvahu sem teď přijít a udělat tohle." "Jsi takový nechutný ubožák. Chce se mi z tebe zvracet ty bastarde. Nemůžu uvěřit, že ti není trapné přijít sem a vysmívat se týmu, který tě mohl okrást o zlato kterým se tak chlubíš. Jsi tak nechutně namyšlený. " "Promiň, ale nemůžu odejít, aniž bych udělala tohle"