Hokejové prázdniny ✔️

První led

Jak já miluju ten pocit horka v posteli... Ale ráno najednou přestal a já s nevrlostí sahala po tom hřejivém zázraku jménem peřina abych ten pocit obnovila a mohla se zas ponořit do snění. Jenže já ho nemohla najít! V sedu jsem teda otevřela oči a byl tam Čech s MOJÍ peřinou v ruce. Tázavě jsem se na něj podívala a on na mou nevyřčenou otázku odpověděl: "Nevím jestli sis zapomněla nastavit budíka a nebo jsi ho jen neslyšela ale zaspala jsi. Je 8:15. Konkrétně teda máme být za tři čtvrtě hodiny na ledě." Já jako v hypnóze přikyvovala a pak si uvědomila co vlastně řekl. Lekla jsem se a začala panikařit. On mě však chytl za ramena a řekl: "Nic se nestalo, takže se uklidni, pojď se nasnídat, obleč se a pak dojdeš na led jo?" Já se teda zklidnila a přikývla na souhlas. Jelikož mi ale očividně nevěřil, že se hned po tom co zabouchne dveře půjdu vážně obléct, ale propadnu zpátky do zase teplé říše snů, tak počkal až vstanu a půjdu do koupelny se převléct.

Vyšla jsem jakž takž upravená, ale on si furt nedal pokoj. Dokonce se mnou došel až do jídelny, kde mě usadil ke stolu, počkal než si naložím a dám první sousto. Jako kdybych byla malý dítě. Však jsem jen o rok nebo dva mladší jak on. Přiznám se, možná jsem zapomněla jestli je mu 18 nebo 19.

nevím proč mi to tak trvalo ale po snídani bylo 8:45 a já už slyšela hlasy kluků. Vyšla jsem z jídelny a z hloučku se ozvalo: "Princezna se ráčila vstáti?" potom zase odjinud: "Jak se spinkalo Růženko"... Podobných hlášek se vystřídalo asi dalších 5 a já už tam stála s hlavou na bok a rukama na prsou. To co jsem řekla, no ty kráso to byl vodpal. "Věřte mi že tam za pár minut budu, protože i když jsem zaspala, tak vás dnes mám z velké části na starosti já. Takže pokud si mě budete podobně dobírat, tak vám udělám takovou rozcvičku že vám bude zle, jak vás bude všechno bolet. A to mi věřte že za tohle slaboučký popichování si to taky užijete." A to jsem dala dámy a pánové na jeden nádech. Ty obličeje stály za to. Když nepočítáme Dandu a Čecha, nikdo z nich mě neslyšel takovou dobu mluvit a ještě tomu tak nahlas. Jako neříkám že si jich asi čtvrtina nedělala furt srandu ale hodně jich bylo zmatených. Teda až na Dandu který mě takhle zažil už několikrát.

A já to fakt dodržela a během asi 5-ti minut co jsem jim udělala tu dejme tomu scénu, jsem byla na tom ledě taky. I když to původně v plánu nebylo, rozcvičku jsem fakt dostala já. Až tak moc jsem je netýrala ale po asi třech minutách slabýho protahování jsem si začala všímat posměšných připomínek typu: "Hlavně že nám to dá sežrat jak říkala" nebo "Další pes co štěká ale nekouše" Jakmile to však dořekli a všimli si mého výrazu a následného přidání, jejich úsměvy poklesly. Měla jsem totiž sluchátka a oni nevěděli že většinou jedu do rytmu písníček a spotify mi tentokrát slušně jel do karet a z nudné fáze playlistu, která do teď byla, přešlo do té asi nejvíc rozjeté jaké mohlo.

Pro začátek hyperaktivní fáze jelo: Can't hold us. Jak já si užila jejich výrazy. Potom to přes Rasputin přešlo na I love it. Podobných vypalovaček jsem tam měla ještě pár ale když už se i mně začalo špatně dýchat, rozhodla jsem se přepnout na jiný, klidný playlist, takže jsme se do-protahovali na Another love a Someone you loved. Po dvaceti pro ně hororových minutách, šli do šaten, hodit na sebe výbavu.

S tátou jsme na ně čekali deset minut a když už se moc loudali, táta mě tam poslal. Přišla jsem tam a polovina jich bylo bez trička a nikdo si nevšiml nové společnosti. Odkašlala jsem si, aby mi věnovali pozornost a spustila jsem: "Chlapci. Vás ta rozcvička asi hodně vysílila když je deset minut pryč a hokejisti jaksi nikde." řekla jsem to tím asi nejvíc jízlivým tónem jaký jsem v tu chvíli ze sebe dokázala dostat a najednou všem bylo do spěchu. Všichni co na sobě dosud měli jen spodní část výstroje, už byli v plné zbroji a jelikož jsem chtěla pokračovat a oni se jaksi rozpovídali zapískla jsem na dva prsty a řekla: "Kdo tam do dvou minut nebude, Má zítra dvakrát takovou rozcvičku jako dnes. A jak jste si dnes asi povšimli, já jsem pes co štěká a bohužel i kouše." S tímto naprosto dokonalým rozloučením jsem odešla za tátou na střídačku a s největší hrdostí prohlásila: "Do dvou minut tu jsou." Táta se jenom usmál a nevěřícně zakýval hlavou. Když však hokejisti po pár sekundách začali lítat na led, jeho výraz se poněkud změnil.

Proběhlo to celkem v pohodě a byli jsme tam s jednou přestávkou asi dvě hodiny. Hodně kluků se smálo atd.. Po nějakých těch cvičeních si kluci zahráli "normální zápas" Na jedné straně byl v bráně Danda a na druhé Suchoš. Měla jsem dilema. Koho mám sledovat? Tak jsem kmitala sem tam.

Nevím jestli mě to zklamalo, překvapilo nebo okouzlilo ale Suchy byl poněkud lepší jak Dan. A to na Toma šlo víc střel. Měla jsem být zklamaná že Dan není lepší? Měla jsem být překvapená že je Tom tak dobrý? Měla jsem být okouzlená tím jak je to dobrý? Nevěděla jsem co si počít.

V asi tři čtvrtě na 12 jsme šli z ledu už všichni převlečení. Po obědě jsme se domluvili s trenéry, že jim dáme nějaké volno než zas skočíme hlavou do plánu. Takže jsme všichni měli dvě hodiny volno. Ve dvě byl sraz dole ale my nevěděli jak jim to najednou říct a tak se rozhodlo že jim to někdo půjde každému zvlášť říct. A já se bez přemýšlení nabídla. Obešla jsem asi 16 pokojů abych to každému řekla a ještě k tomu na radu trenérů přidala, že do té doby ke mně můžou přijít a můžu jim pomoct s problémy.

Asi v půl jedné jsem měla hotovo a byla na pokoji sama. Ještě hodina a půl a já už teď nevím co dělat. Po čtvrt hodině projíždění soc. sítí někdo klepal a já šla ze slušnosti otevřít. "Suchy?" Vypadlo ze mě místo věty jako třeba 'Ahoj, co potřebuješ?' Bože proč já dřív mluvím než myslím. "Jo. Asi jsi mě nečekala ale, můžu?" řekl a kývl hlavou do pokoje. "Jasně" odpověděla jsem mu a uhla aby mohl projít.